Naše logo vyjadřuje ochotu strany Nezávislí demokraté sdružovat občany různých názorů a postojů (proto ta různě tvarovaná písmena odlišných barev). Nejsme však bezbřehé a bezobsažné hnutí. Proto chceme všechny členy a příznivce sdružovat jen podél té jednoznačné a velmi zřetelně definované linky, kterou naleznete v našem programu. Logo je to moderní, mladé, dynamické a veselé. Neubírá mu to ale vůbec nic na důvěryhodnosti!

Nejsme tak úplně nezávislí. Jsme přece závislí na voliči!

Program politické strany Nezávislí demokraté

Úvodem

Nezávislí demokraté je celostátní politická strana, sdružující občany České republiky, kteří se chtějí aktivně podílet na politickém životě, na politickém rozhodování a jsou připraveni nést odpovědnost. Strana sice vychází z tradic regionálních politických hnutí, ale poprvé posouvá obecní a regionální politiku na celostátní úroveň. Navazuje na zkušenosti politického hnutí Nezávislí a vyvozuje zásadní závěry z jeho úspěchů, ale zejména z jeho selhání.

Víme, že se samotným pojmem „nezávislí“ dnes už nevystačíme. „Nezávislost“, to bylo po revoluci v roce 1989 magické slovo s vysokým politickým potenciálem. Následným vývojem byl ale tento pojem degradován, rozmělněn a vyprázdněn. Strana, která se bude zaklínat jen nezávislostí a nebude mít zřetelný politický program, dnes už neuspěje. Stejně tak už vyčpěla atraktivita nezávazného „politického hnutí“ jako protikladu zřetelně organizované strany a kdysi nenáviděné komunistické stranickosti. Je stále zřetelnější, že za volné a nesvázané „hnutí“ (byť často autoritářsky a nedemokraticky vedené) se jednoduše schovával nedostatek odpovědnosti.

Naše republika měla v roce 1990 mimořádně výhodnou startovací pozici pro budování prosperující ekonomiky a demokratické společnosti. Byla tu nejen úžasná tradice průmyslově nejvyspělejší části Rakouska-Uherska a nejen tradice ostrova demokracie a prosperity, tedy tradice První republiky. Mezi postupně devastovanými ekonomikami „tábora socialismu“ si tehdejší Československo udržovalo poměrně suverénní pozici nejúspěšnější ekonomiky. Tuto šanci jsme ve významné míře promarnili. Předstih, který jsme měli vůči dalším postkomunistickým zemím se povážlivě stáhl a dnes už téměř mizí.

Státní dluh se dostává do blízkosti jednoho biliónu, ještě hrozivější je jeho dynamika. Zatížili jsme budoucí generace a zkomplikovali život starším občanům přesto, že jsme v tutéž dobu vyprodali do soukromého vlastnictví drtivou část ekonomiky. Slovo privatizace se u nás stalo téměř synonymem slova korupce. Místo prorůstové ekonomiky s omezenými zásahy státu jsme vybudovali stále tužší systém přerozdělovacích mechanismů, které podvazují iniciativu a maří radost z úspěchu. Místo demokracie jsme dopustili propojení vládních špiček i špiček mnoha parlamentních stran s mafiózními strukturami. Zpravodajské služby, policie a státní zastupitelství se staly nástrojem politického boje. Zneužívání osobních informací je pravidlem a odposlechy opět, jako za komunismu, užívá vládnoucí skupina zcela nezakrytě k mocenským politickým cílům. Politika se díky korupci stala nejvýnosnějším zaměstnáním, konkurujícím ve svých výnosech úspěšnému podnikání.

Skutečná demokratická opozice je po odchodu Václava Klause na Hrad bezzubá a vnitřně rozdrobená. Část opozice je doslova paralyzovaná, protože vždy musí zvažovat, zda při útoku na vládní strany současně neohrozí někoho „ze svých“, neboť při tom či onom korupčním skandálu byl také. I takto krotkou diskusi o budoucnosti této země jsme omezili na rotaci pěti až deseti známých tváří na televizní obrazovce. Diskusí, ve kterých kromě emotivních výkřiků můžete už zcela přesně předpovědět, co který z účastníků řekne a co ten druhý odpoví. Vytratila se dynamika širší politické diskuse, politika ztratila kreativitu.

Proto přicházíme! Strana, která užívá zkratku Nez/Dem, vznikla v době hluboké politické krize v naší zemi. Chce nabídnout řešení této krize a sdružovat ty, kteří jsou zklamáni z úrovně mocenské elity a politické reprezentace našeho státu, jak se zformovala za uplynulých 15 let obnoveného demokratického vývoje. Jsme opravdu nezávislí na pevně ustavených vztazích politických struktur, které dnes rozhodují o dotacích, o státních zakázkách, o kofinancování příspěvků z fondů Evropské unie, o privatizačních projektech a prodeji podniků se státní účastí. Zejména nemáme nic společného s korupčními vazbami, které se u nás staly téměř tiše tolerovaným pravidlem politického rozhodování. Nemáme nic společného se zneužíváním policejních vyšetřovacích složek, státních zastupitelství a soudů pro politické cíle a pro kriminalizaci politických odpůrců, nemáme nic společného s různými Mlýny, ale ani s užíváním finančních kontrolních úřadů k politické perzekuci nebo odstraňování konkurentů. Nejsme nijak provázáni se stranami, které, často v dojemné vzájemné shodě, rychle zapomínají na svůj volební program a vystupují v rozporu se svými předvolebními sliby. Ztrácejí vlastní identitu a jsou, nezávisle na proklamovaném postavení v politickém spektru, jedna od druhé neodlišitelné. My na své sliby nezapomeneme. Proto si zcela legitimně říkáme Nezávislí demokraté!

Máme zřetelnou ekonomickou politiku, která je liberální a vychází z toho, že regulační zásahy státu (a dnes už i nesmyslná regulace EU) jen oslabují naše ekonomické postavení. Regulace významně zdražuje výrobu, vyřazuje naše a evropské producenty z konkurenčního souboje s neregulovaným zbytkem světa a vede k ještě zřetelnějšímu zaostávání evropské ekonomiky za Spojenými státy a dnes, z hlediska rychlosti růstu, už i za novými ekonomikami Indie, Brazílie a Číny. Odmítáme rovněž komplikované systémy umělého přerozdělovaní prostředků, které nestimulují pracovitost, kreativitu a nápaditost, naopak podporují partajnický lobbyismus a falešné naděje na mimotržní zdroje. Jednoznačně podporujeme malého a středního podnikatele, který je nejvýznamnějším tvůrcem pracovních příležitostí, chceme ho zbavit tlaku nepřiměřených účetních a administrativních úkonů. Obecně chceme podnikatele chránit před náhlými, a politickými hledisky inspirovanými, výkyvy ve standardních podmínkách podnikání, jako jsou, například, okamžité a rychlé změny daně z přidané hodnoty, se kterými při dlouhodobé investici podnikatel nemohl počítat. Chceme rovněž alespoň vyrovnat podmínky pro zahraničního a českého investora z hlediska daňových úlev a jiných výhod. Je absurdní zvýhodňovat zahraničního investora, jehož kapitálové možnosti a výchozí podmínky jsou už bez toho nesrovnatelně lepší, než podnikatele z České republiky.

Naše sociální politika odmítá systém, který dává přednost nekonečným podporám, namísto aktivní politice vytváření pracovních míst. Odmítáme utopii o sociálním státu, která už přivedla podstatnou část západní Evropy ke ztrátě konkurenceschopnosti a k vážným ekonomickým problémům. Vycházíme z toho, že rozdělit je možné jen to, co je ekonomika schopna vytvořit, a nikoli naopak. Na rozdíl od vlády sociální demokracie však zastáváme kvalifikovaný názor, že dlouhodobě nejvýznamnější časovanou bombou naší ekonomiky je důchodový systém. Považujeme zajištění důstojného života ve vyšším věku za velmi významnou prioritu. V našem programu nabízíme řešení. Stejně, jako chceme přispět k řešení chronického problému zdravotní péče, která je největší „černou dírou“ naší ekonomiky.

Stojíme na straně obce a občana proti ekologickému, či spíše „zelenému“, regulátorovi. Samozřejmě nepodporujeme devastaci přírody. Přiznáváme ale legitimní právo žít v přírodě, užívat ji a podnikat v ní také člověku. Tato teze zní až komicky, ale dnes v době stále nesmyslnějších a stále méně oprávněných „zelených“ omezení vůbec není zbytečná. Máme pocit, že „zelená“ regulace dnes politicky nahrazuje mnoho dosavadních a bývalých levicových hnutí a iniciativ z okruhu sociálního inženýrství a stává se novou a nebezpečnou příležitostí k uplatnění společensky nekonformního nebo nenávistného postoje. Máme pocit, že nastal čas, kdy je třeba říci dost „zelenému“ ekologickému třeštění, které zcela ochromuje život mnoha obcí v naší republice. Kvůli nějaké okamžité a nepodložené tezi ekologa, úředníka či politika ze strany Zelených nebo kvůli chybnému, ale arogantně prosazovanému závěru výzkumného pracovníka z Evropské unie, je schopno zastavit normální život lidí. Říkáme to otevřeně, preferujeme člověka a obec. Ostatně máme pochyby, že by žáby nebo poštolky volily zelené politiky. To jen oni se arogantně pasují na všeznalé zastánce přírody, ale ta, naštěstí, žije životem mimo ně a mimo jejich často umělé a zmatené regulace.

Náš program je jasný a pochopitelný. Neopouštíme regionální a místní politiku. Naopak chceme sdružovat místní a regionální elity. Tam leží minulostí nezatížený a tvůrčí politický potenciál. Respektujeme v našem programu historickou identitu Moravy jako „konstitučního regiónu“. Jsme připraveni podpořit legitimní zastoupení Moravy a dalších historických zemí, třeba Slezska, v reprezentativním a ústavně zakotveném orgánu. Máme také jasný názor na budoucnost Senátu. Náš program vychází z každodenní zkušenosti občana, kterou „vysoká politika“ v naší zemi přestala reflektovat. Naše strana bude hledat podporu voličů, kteří mají pocit, že se jim politika vzdálila do abstraktních, nepřehledných floskulí. Chceme být atraktivní i pro mladé lidi, chceme je oslovit. Říká to ovšem každý, ale málokdo to umí.

Velmi nám rovněž záleží na svobodném a pohodlném životě občana. Víme, že je přehnané a nezodpovědné u nás slibovat okamžitý či rychlý blahobyt. Ale když už náš občan nemůže žít blahobytně, ať alespoň žije pohodlně a svobodně! Chceme omezit zásahy státu do podnikatelského prostředí i do života občanů, omezit úlohu státu jen na míru nutnou pro spolehlivé a bezpečné fungování demokratické pospolitosti. Chceme být na straně občana, ať je zaměstnanec nebo podnikatel, chceme ho chránit před úřední tupostí, liknavostí, šikanou. Chceme, aby stát nesl odpovědnost vůči občanovi za přehmat úředníka, policisty, soudce. Chceme také, aby stát přijal plnou odpovědnost, včetně reálné a vysoké náhrady škody, za šikanu podnikatele ze strany finančního úřadu nebo odpovědnost ze libovolný neoprávněný zásah vůči jeho svobodě a jeho podnikání. Chceme občanovi poskytnout možnost aktivně bránit svojí rodinu, své děti a svůj majetek nebo možnost aktivně se podílet na obraně své obce před násilím a vandalstvím. Chceme občana výrazně i zákonem zvýhodnit v okamžiku, kdy je konfrontován s lupičem, násilníkem, osobou ničící jeho majetek nebo ohrožující jeho rodinu a děti.

Nestydíme se za pojem „národní zájem“. Není to pro nás ani abstraktní proklamace, ani populismus vezoucí se na nacionalistické notě. Jsme pobouřeni ponižujícími a devastujícími podmínkami, které naše mocenská elita přijala při našem vstupu do Evropské unie. Odmítáme pokusy o nelegitimní vytváření nového nekontrolovatelného mocenského centra v Bruselu, které by postupně převzalo suverénní práva členských států, a to i ta práva, která mu nebyla dohodami svěřena. Tyto pokusy, byly bohužel podporovány významnou částí našeho establishmentu, který doufal, že si za to jednou v Bruselu vyinkasuje vlastní drobnou, často osobní, výhodu. Jsme rádi, že jsme v případě odmítnutí Evropské ústavy na straně vítězů. Tím vítězem je lid, který odmítl vytvoření nekontrolovatelného evropského superstátu, bez demokratické odpovědnosti. Jsme rádi, že jsme i my přispěli k porážce těch politických elit, které zcela ztratily dotyk s názory občanů, elit, které zpupně těmito názory pohrdají.

Nejsme primitivní národovečtí destruenti, za jaké se nás budou snažit vydávat. Spojujeme v našich postojích legitimní národní zájem a demokratické principy. Zastánci evropské ústavy, kteří se zaštiťují abstraktními a vznešenými principy evropské integrace, svými reakcemi stále více prozrazují, že se z jejich strany nejedná o ušlechtilé záměry, ale o docela obyčejné mocenské ambice, a také v neposlední řadě o jejich vlastní prospěch. My jsme naopak ti, kteří chtějí vrátit Evropskou unii důsledně k jejímu původnímu a jedině legitimnímu poslání: vytvářet společný dynamický ekonomický prostor, který je výhodný pro všechny členské země, není přeregulovaný a není zneužíván pro nekontrolovatelné mocenské cíle. Překotná politická integrace slouží jen prospěchu nadnárodních politických elit, které nejsou ochotny podřídit se demokratické odpovědnosti vůči voliči a nemají tedy legitimitu.

Jsme sebevědomí. Víme, čeho chceme dosáhnout. Máme v našich řadách zajímavé a tvůrčí osobnosti, máme pracovité starosty a odpovědné regionální politiky. Víme ale také, jak se nás dosavadní politické struktury obávají. Víme, že se pokusí znovu a znovu rozleptat nás zevnitř, jak se jim to dočasně povedlo v hnutí Nezávislí. Víme, že nás stávající establishment odřízne od médií, že náš program se nikde neobjeví, ani ve veřejnoprávních médiích. Jsme připraveni i na skandalizační kampaň, víme, že budeme kriminalizováni, víme, že se nám pokusí přidělit nálepku populistů a nacionalistů. Nevadí nám to!

HOSPODÁŘSTVÍ

Naše ekonomické priority

• Snížení regulací podnikatelského prostředí
• Podpora malého a středního podnikání
• Preference rovné daně, spojené s „celorodiným“ zdaněním, výhodným pro rodinu, a s limitem příjmu, pod kterým rodina neplatí vůbec žádnou daň
• Zachování konkurenčních výhod České republiky, zejména vlastního pracovního práva a vlastní daňové politiky, neharmonizované s EU
• Stejná pobídková podpora českých investorů a podnikatelů v porovnání se zahraničními
• Zachování nebo obnova tradičních úspěšných a konkurenceschopných oborů, například zemědělství a zpracovatelského průmyslu
• Propojení zemědělství a zpracovatelského průmyslu s biotechnologiemi, Česko by se opět mělo stát biotechnologickou velmocí
• Podpora turistiky, zejména regionální, mimopražské
• Postupné cílené ekonomické vyrovnávání regiónů ČR s Prahou (která dosahuje už 125 % hrubého příjmu Evropské unie na obyvatele, zatímco ostatní části republiky jsou většinou pod 60 %)
• Obnova tradičních českých obchodních známek a chráněných vzorů a podpora spotřeby českých výrobků, potravin a surovin
• Kontrola a regulace distribučních obchodních řetězců s ohledem na kvalitu a na uplatnění českých výrobků, zejména potravinářských
• Dojednání nových a výhodnějších podmínek našeho členství v Evropské unii, arci přísně koordinovaně s některými dalšími novými členskými státy, zejména Polskem
• Zachování stabilní a kvalitní české měny, koruny, a nezavádění eura, kterým se k nám může okamžitě přelévat neefektivita z některých zemí EU

Rovná a sociálně vlídná daň

Daňový systém a daňové zákonodárství jsou u nás džunglí, ve které bloudí i odborníci. Desítky výjimek, úlev, odpočtů, srážek a penále, odečitatelných a přičitatelných položek vytvářejí nezřetelná ustanovení, která umožňují zdaňovat i domněnky. Systém dovoluje ve stejných případech i různý výpočet daně podle libovůle úředníka, stačí užít tak zvané pomůcky, které jsou více než flexibilní. Daně se díky politicky motivovaným kontrolám stávají stále více účinným nástrojem boje proti politickým oponentům nebo i proti ekonomickým konkurentům. Daně živí na jedné straně obří a zbytečnou armádu úředníků finančních úřadů a na druhé straně armádu daňových poradců. Daně se platí či neplatí podle kvality daňového poradce, ale také podle libovůle dohlížejícího úřadníka. A úřední libovůli lze vždy úspěšně proměnit v soukromý příjem.

Řešení je jednoduché, rovná daň. Daň, kterou zatížili její odpůrci mnoha legendami. Je to daň jednoduchá, férová a prorůstová. Namísto nekonečných formulářů vystačí se dvěma pohlednicemi, nebo korespondenčními lístky chcete-li. Jeden je pro fyzické osoby a druhý pro právnické osoby. Na každém lístku je 10 otázek. Jednou ročně občan nebo podnikatel vyplní a odešle.

Kromě konkrétních výhod, které v jednoduchém výčtu následují, má rovná daň i jeden důvod velmi hlubinný, a tím je ústavně zakotvená zásada rovnosti všech občanů před zákonem, tedy i před zákonem o dani. Na rozdíl od dosavadních daňových systémů, jsou všichni občané zdaňováni stejným procentem. Samozřejmě tedy, ten, kdo vydělá stokrát více než jiný občan, platí samozřejmě stokrát vyšší daň. Občan ale není trestán za úspěch, za podnikání, za ochotu převzít riziko, za ochotu zaměstnávat jiné občany, za to, že přispívá k vytváření národního bohatství.

Jaké jsou hlavní rysy rovné daně?

• Rovná daň je pro všechny stejná, zpravidla nižší než obvykle. V našich podmínkách lze uvažovat o 16 %. Je tak omezeno trestání za produktivní chování, jakým jsou práce a podnikání, a za převzetí osobního podnikatelského rizika.
• Rovná daň sice respektuje náklady a výdaje, ale odstraňuje desítky nepřehledných ustanovení a kliček o úlevách, které dávaly prostor libovůli úředníka a obratnosti daňového poradce. Odstraněním těchto ustanovení výrazně posiluje daňovou kázeň občana a podnikatele.
• Rovná daň je velmi jednoduchá a přímočará. Poradí si s ní každý občan a každý podnikatel. Pro daňové přiznání stačí vyplnit kartičku o velikosti pohlednice s deseti řádky, což zabere zhruba pět minut.
• Rovná daň odstraňuje dvojí zdaňování úspor, investic a dividend a další skryté a rafinované způsoby, jak znovu a znovu zdaňovat již jednou zdaněné peníze (například v dědické dani). Rovná daň omezuje komplikované a často nelogicky rozložené odpisy, podle nekvalifikované úvahy státního úředníka a zahrnuje podnikatele do rozhodnutí o rychlosti a rytmu odpisů. Rovná daň tak přispívá ke snazší kapitalizaci a k rychlejšímu vytváření pracovních míst.
• Rovnou daň je snazší přiznávat, vyměřovat, kontrolovat a vymáhat. Dramaticky snižuje počet finančních úředníků státu a snižuje náklady na správu daní a kontrolní činnost. Na straně plátce naopak snižuje nebo odstraňuje náklady na daňové poradce.
• Rovná daň dokáže velmi snadno a jednoduše zahrnout sociální aspekt zdanění. Je navíc vysoce přátelská k rodině a stimuluje rodinné prostředí. Rodina může zdaňovat své příjmy jako celek. Rovná daň má zabudovánu jedinou „nesystémovou“ úlevu, a tou je velkorysá výjimka ze zdanění, vycházející z předpokladu, že příjem rodiny je zdaňován, teprve nad jistou hranicí celkového příjmu. Jen jako model zde uveďme, že třeba čtyřčlenná rodina by daň neplatila vůbec, dokud by její roční příjem nepřekročil například 250 000 korun.

Jak rovná daň funguje?

Jednotliví občané i podnikatelské subjekty zdaňují stejně jednoduše. Občan nebo rodina přiznávají daň na desetiřádkové pohlednici. Vůbec se nestarají o přiznávání úroků, dividend nebo jiných podnikatelských nebo kapitálových příjmů, neboť ty už jsou jednou zdaněny na podnikatelské úrovni. Princip zdaňování pouze jednou patří k základům rovné daně.

Ekonomové oceňují na rovné dani její prorůstový charakter. Dosavadní daňové systémy s vysokou mírou daní a znevýhodněným zdaněním úspor a výnosů z investic zpomalují hospodářský růst, ničí pracovní místa a snižují obecnou úroveň příjmů. Významnou část příjmů odsává stát, ten ji však neumí užít efektivně pro růst ekonomiky nebo blahobytu, ale spotřebovává ji ve stále větší míře na vytváření svého vlastního aparátu. Tím, že rovná daň ponechává větší příjem v podnikatelské sféře a tím, že nezdaňuje znovu a znovu peníze, které jsou investovány nebo ušetřeny pro další podnikání, podporuje výrazně tvorbu pracovních míst. Rovná daň sice není automatickým všelékem, ale všude kde byla alespoň s opatrností přijata, stimulovala hospodářský růst.

K přednostem rovné daně tedy patří:

• Rychlejší ekonomický růst. Zatímco dosavadní progresivní zdanění zbavuje občany chuti podnikat, nést podnikatelské riziko, zaměstnávat jiné občany, vytvářet nová pracovní místa, rovná daň podporuje ty, kteří jsou ochotni více a usilovněji pracovat, šetřit nebo investovat. Odstraňuje podporu pohodlného, ale ekonomiku ubíjejícího pasivního očekávání na peníze od někoho jiného a stimuluje aktivní odpovědnost.
• Okamžité zvýšení vykazovaného národního bohatství. Hodnota národního bohatství se skokem zvyšuje, protože všechny statky, které jsou produktivní, všechny investice a podniky, mají okamžitě vyšší hodnotu, neboť jsou schopny rázem vytvářet vyšší příjem, ze kterého se hodnota podniku odvozuje.
• Jednoduchost. Ve Spojených státech spočítali daňoví odborníci, že obyvatelé USA spotřebují ročně na úkony spojené s přiznáním daní 6,6 miliardy pracovních hodin. Náklady na daňové poradenství, správu daní a na kontrolu odhadují v USA ročně na 100 miliard dolarů! U nás budou výdaje srovnatelné v poměru k počtu obyvatel a k našim průměrným nákladům. Rovná daň umožňuje stejně majiteli ocelárny i jeho vrátnému přihlásit daň za pár minut na pohlednici s deseti řádky.
• Férovost. Rovná daň má blahodárný efekt na společenské prostředí, protože odstraňuje podezření, že nekonečné úlevy a kličky, které jsou obsaženy v daňovém zákonodárství nahrávají těm, kteří si mohou dovolit platit drahého daňového poradce. S rovnou daní totiž úlevy a kličky mizí a z hlediska daní je se všemi občany nakládáno stejně (s výjimkou úlev pro rodiny s nízkým příjmem). Občan, který vydělá tisíckrát více, platí tisíckrát vyšší daň. Daně netrestají úspěch a nediskriminují občany jen proto, že více vydělali. Daně jsou vyvázány z vlivu politiků, lobbyistů, finančních úředníků a daňových poradců.
• Odstranění šikany ze strany finančních úředníků. Rovná daň vyřadí ze hry metodiku výpočtu daně podle tak zvaných pomůcek, které si stanovuje sám úředník finančního úřadu a které vedou k masivnímu zneužívání výměru daní jako nástroje likvidace politických odpůrců nebo podnikatelských konkurentů a zakládají, jako každá libovůle, kterou zákon poskytne úředníkovi, možnost korupce. Odstraní i libovůli s jakou úředník odhaduje (a penalizuje) údajný skrytý záměr podnikatele při prodeji akcií vyhnout se placení daně, i když podle litery zákona byl prodej daně zbaven. (Kuriózní je, že třeba u nás, podle dosavadního daňového systému, má díky presumpci neviny třeba obžalovaný z vraždy více práv, než má občan vyplňující daňové přiznání. Úředník totiž může podle své úvahy sám rozhodnout o zdanění, protože mu zákon dovoluje předem posuzovat vnitřní záměr podnikatele připravit stát o daň. Daň musí být zaplacena, a teprve poté se může občan několik let domáhat u soudu její vrácení. Soud sice nakonec rozhodne v jeho prospěch, ale občan mezitím zkrachuje nebo je úřady exekuován).

Rovná daň tedy vytváří tlak na snížení výdajů na provoz státu, snižuje nebo odstraňuje náklady státu na správu a kontrolu daní. Je brzdným mechanismem pro bujení státní administrativy. Rovná daň ponechává větší prostředky v podnikatelské sféře, namísto jejich odplývání do nepřehledných přerozdělovacích mechanismů, ovládaných státními úředníky. Ti je neužívají pro tvorbu nových zaměstnaneckých míst, ale místo toho podléhají pokušení podporovat z těchto prostředků své politicky motivované „klienty“ a vytvářet stále nové státní administrativní struktury na úkor produktivní činnosti.

Rovná daň zvyšuje naší odolnost vůči případné daňové konkurenci (západní země Evropy ji nekorektně nazývají daňový damping). Lze očekávat že budoucí nové země EU se legitimně pokusí užít jako jednu z konkurenčních výhod pro získání investic nižší míru zdanění. Rovná daň lépe vybaví naši zemi pro takový souboj. Je rovněž pojistkou, která významně ztíží našim „euronadšencům“ úvahy o podpoře harmonizace všech daní na úrovni Evropské unie.

Rovná daň odstraňuje nebo omezuje moc finančních úředníků, výrazně snižuje jejich nutný počet a současně odstraňuje závislost podnikatelů na bujícím odvětví daňového poradenství. Rovná daň má obecně ozdravný účinek na politickou kulturu a prostředí. Snižuje moc státu nad podnikatelskou činností a nad životy občanů.

Malé a střední podnikání

Přes 90 procent podniků v Evropě patří do kategorie malého a středního podnikání. U nás je toto číslo jen o málo nižší. Tato oblast je tedy klíčová pro vytváření pracovních míst, pro rozvoj regionů a obcí a také pro vytváření místních podnikatelských elit. Tato oblast hospodářství je současně nejvíce ohrožena socialistickým přístupem k tržní ekonomice. K jejímu ohrožení a ke snížení konkurenceschopnosti dnes už přispívá i nesmyslně detailní a přemrštěná regulace Evropské unie, která není v původních zemích EU dodržována, u nás je však puntičkářsky uplatňována. Malé a střední podnikání není dostatečně robustní, aby přežilo i nové daňové zátěže, náhlé, nepředvídatelné a okamžitě aplikované výkyvy v dani z přidané hodnoty a pracovní právo, které dává minimální pravomoci zaměstnavateli a preferuje i nepracovitého zaměstnance. Pouze uvolnění drtivé právní regulace a také úprava zdanění tak, aby bylo přiměřené a nedevastující, může pomoci rozvoji tohoto segmentu hospodářství. Zájem a péče o malé a střední podnikání patří logicky do našeho okruhu politických priorit.

Žádné registrační pokladny!

Jednoznačně prosazujeme zjednodušení účetních a administrativních úkonů, kterými malého podnikatele nebo živnostníka zatěžuje stát. Zejména odmítáme pokrytecká gesta státu, kterými na účet podnikatele jen zdánlivě řeší nějaký svůj administrativní problém. Za zcela typický příklad v tomto směru považujeme zákon o registračních pokladnách. Bude to jen další mimořádný příjem pro ty výrobce pokladen, kteří budou státem autorizováni, a bude to jen další zbytečný výdaj pro podnikatele. Rozhodně tento zákon odmítáme. Registrační pokladny jsou však pro nás jen modelovou situací, kdy stát svým nekvalifikovaným rozhodnutím ztrpčuje život podnikateli. Podobným nesmyslem, rychle zaniklým, byl i zákon o povinném vydávání účtenek nad 50,- Kč.

Nepotřebujeme euro!

Naše strana, vědoma si zkušeností z dosavadního vývoje Evropské unie, zásadně odmítá přechod na společnou měnu, na euro. Jeho zavedení je dnes odmítáno mnoha ekonomy i v zemích Eurozóny. Nejvýraznější kritické postoje vůči euru a dokonce volání po obnově národní měny lze zaslechnout z Itálie, ale ozývají se i ve Francii a některých dalších zemích. Významný je rovněž rozdíl v dynamice hospodářského rozvoje, který vykazují země Eurozony a naopak ty členské země, které euro odmítly zavést, jako je Velká Britanie a Švédsko. Země s národními měnami si ekonomicky vedou mnohem lépe.

Prostřednictvím společné měny by se k nám okamžitě a neustále přelévaly neefektivity některých sociálně zpovykaných ekonomik západní Evropy. Naše hospodářství by bylo vystaveno vlivům, které přitom nemůžeme sami žádnými opatřeními nijak ovlivnit a které mohou být výsledkem zcela odlišného přístupu k ekonomickým prioritám. Přelévání problémů třeba z německé ekonomiky (se sociálním vydíráním odborů, rozmazlenou a drahou pracovní silou a se 35hodinovým pracovním týdnem za plnou mzdu) by tak v jisté míře omezovalo kompetitivní výhody, které vůči této zpovykané a efektivitu ztrácející ekonomice máme. Také příliv investic do členských zemí EU mimo Eurozónu dokazuje, že ani pro investory není euro zásadním nebo významným faktorem.

Euro s sebou nenese žádnou praktickou výhodu. Naopak, případná a předpokládaná chyba při stanovení úvodního poměru, ve kterém bude národní měna konvertována na euro, zejména v případě sílící národní měny, což je případ koruny, může mít vážné a dlouhotrvající důsledky například pro důchodce. Zavedení eura vytváří okamžitýý tlak na srovnání cenových hladin a s naším typickým starobním důchodem, konvertovaným na částku kolem 240 euro by naši senióři v Eurozóně důstojně nepřežili.

Nezapomínáme na zemědělce

Zemědělství bylo jedním z našich posledních opravdu konkurenceschopných odvětví. Proto nejprve na začátku devadesátých let prosadili naši konkurenti z EU v ČR velmi nízkou celní barieru pro své cenově dotované produkty. Proto řízeně zlikvidovali náš zpracovatelský průmysl a částečně i potravinářský průmysl. Proto ovládli distribuční a obchodní řetězce. Proto na nás v přístupových dohodách uvalili drastické produkční kvóty. A proto budou našim producentům minimálně do roku 2013 poskytovat nesrovnatelně nižší dotaci do ceny produktu v porovnání s konkurenty z EU, a tím je vlastně vyřadí z konkurenční hry.

I když zemědělci tvoří dnes v Česku jen 2,9 % obyvatel, nezapomínáme na ně! Vylidnění venkova může mít katastrofální důsledky pro charakter naší země, našich obcí a regionů. Zemědělství navíc dává ve zpracovatelském průmyslu obživu dalším 6 % obyvatel a spolu s obalovým průmyslem, obchodem a službami až 20 %. Zemědělství a navazující zpracovatelský průmysl je segmentem, kde jsme měli zcela unikátní a světově proslulé know-how, v pěstování chmele, cukrovarnictví, v uzenářství a pivovarnictví jsme představovali absolutní světovou špičku.

Podporujeme kroky polské vlády, která se cestou mezinárodní soudní žaloby domáhá rovnoprávného postavení polských zemědělců v Evropské unii. Jsme ohromeni neochotnou naší vlády připojit se tomuto kroku ve prospěch našich zemědělců. Vládnoucí strany zneužívají toho, že naše zemědělství bylo velmi efektivní a je v něm proto dnes zaměstnáno jen 2,8 % obyvatel. Mají tedy pocit, že obětují-li tento segment ekonomiky, mohou to učinit relativně politicky beztrestně, protože ztrácejí jen málo voličů.

Zemědělství, obětní beránek za vstup do EU

Zemědělství se stalo obětním beránkem za náš vstup do Evropské unie. Oběť nesmyslná, neboť jsme ji nepotřebovali, ani jsme si její účinek v nějakých jiných výhodách nevyinkasovali. Dnes díky krokům vlády a díky tlaku Evropské unie vše směřuje k tomu, že Česká republika, která byla schopna s nejvyšší efektivitou vyrábět 185 % vlastní spotřeby potravin, se stane nejen dovozcem, ale bude na importu potravin zcela závislá!

Dotace do tak zvané společné zemědělské politiky EU dnes tvoří 44 % celého rozpočtu EU! Zatímco naši zemědělci smějí dostávat jen čtvrtinu dotace ve srovnání se svými konkurenty, pojistily si západní země, zejména Francie, že jejich konkurenční zvýhodnění bude trvat až do roku 2013! To v některých významných komoditách znamená, že během tří až čtyř let budeme vymazáni z trhu.

Naše strana podporuje požadavek, aby o společné zemědělské politice, tedy o nepřiměřených dotacích nepracovitých a neefektivních výrobců ze západních zemí (zejména z Francie, která sama pohltí 28 % všech dotací a celkem každé desáté euro v rozpočtu Evropské unie skončí u francouzského farmáře), rozhodoval Evropský parlament. Dosud je rozhodování o společné zemědělské politice z pravomoci Evropského parlamentu nedemokraticky vyjmuto. Budeme i nadále rozhodně vystupovat proti nespravedlivému zvýhodnění západoevropských zemědělců ve srovnání s našimi v přímých dotacích do cen zemědělských výrobků až do roku 2013. Budeme prosazovat, aby se dotace buď vyrovnaly nebo úplně všem zrušily. Kterákoli z těchto dvou variant je pro naši zemi dobrá a obnovila by naši konkurenceschopnost..

Usilujeme také o podporovanou obnovu našeho zpracovatelského průmyslu, bez kterého zemědělství nemá smysl. Usilujeme zejména o kontrolu zahraničních distribučních řetězců, podobně jako je tomu v západoevropských zemích. Víme, že řetězce patří k nejmocnějším, nejbohatším a nejvlivnějším lobbyingovým strukturám na naší politické scéně. Každé hlasování o otázkách, které se mohou dotknout jejich zájmů, vykazuje vždy podivné výsledky „napříč politickým spektrem“.

Naše strana bude podporovat všechny kroky, včetně výdajů ze státního rozpočtu, které pomohou alespoň udržet zemědělství a zpracovatelský průmysl v konkurenceschopném stavu vůči nekorektně dotovaným výrobcům z EU, a to i za cenu konfliktu s orgány Evropské unie. Nehodláme být občany druhé kategorie. Zatímco původní západní země EU vytrvale porušují regule a dokonce ignorují soudní rozhodnutí, na nás vynucují tupé dodržování regulí a kvót. Zatímco Českou republiku okamžitě pokutují drastickými částkami za nepatrné překročení kvóty výroby mléka (zřejmě je ho třeba vylévat nebo nechávat vemena krav prasknout), sami arogantně ignorují soudní rozhodnutí v naprosto zásadní otázce rozpočtové kázně v rámci tak zvaného paktu stability.

Podporujeme přechod na technické plodiny

Musíme zachovat demografický a krajinný charakter našeho venkova a zemědělskou výrobu, která neodmyslitelně patří k charakteru naší země. Nesmyslné kvóty Evropské unie na zemědělskou produkci a nekorektní zvýhodnění západní konkurence pomocí dotací musíme překonat přechodem na technické plodiny, na které nebyly uvaleny kvóty. To umožní zachovat zemědělskou výrobu u nás přibližně v rozsahu, ve kterém v posledních letech existovala. Vyžaduje to však i změnu státní politiky vůči zemědělcům a zpracovatelskému průmyslu. Budeme podporovat obnovu biotechnologického výzkumu a vývoje, ve kterém jsme představovali evropskou špičku.

Víno, náš ohrožený kulturní poklad

Podle úřední statistiky stoupl dovoz zahraničního vína do České republiky během pouhého prvního roku našeho členství v EU o jednu miliardu korun! To je truchlivý výsledek podmínek, které naše reprezentace vyjednala při vstupu do Unie. Clo na víno muselo zmizet a současně nepřiměřeně dotovaný produkt ze starých členských zemí EU zaplavil naši zemi. Úroveň nerovnoprávné dotace ve prospěch vinařů ze starých zemí EU je dnes taková, že náš vinař nebo vinohradník nebude nikdy schopen, ani při nejúspornější produkci, ani při naprosto odříkavém způsobu života, konkurovat dovozu. Daleko největší díl z té miliardy pro sebe uchvátili rakouští vinaři.

Alarmující výsledek vládní politiky je umocněn neprozíravou legislativou, která u je u nás ve vleku několika obřích vinařských podniků, reprezentujících často jiné zájmy, než je přežití českého a moravského vinařství a vinohradnictví. Ohroženo je především vinohradnictví. Došlo k politováníhodnému odtržení dvou oborů – pěstování hroznu a výroby vína. Vinaři, zejména pak obří vinařské podniky, dnes nejsou při výrobě tak zvaného „moravského vína“ závislí na hroznu, který opravdu vyrostl na jedné vinici na Moravě. Náš zákon benevolentně dovoluje zachovat „moravský charakter“ vína a přitom domíchávat až 15 % hroznu odjinud. Odkud odjinud, zákon nestanoví. A je také na pováženou, zda lze přesně kontrolovat oněch 15 % a kolik to nakonec skutečně je? Výsledkem jsou vína, která obsahují levný moldavský a rumunský mošt nebo rakouský mošt i hrozen. Přitom i nadále se vykazují státem uznanými znaky kvality, je to stále „moravské víno“ a smí se například prokazovat přívlastkem.

Co tedy naše strana považuje za nezbytné prvky novelizované legislativy, které by snad mohly pomoci přežít našemu vinařství a zejména vinohradnictví?

• Zásadním řešením je, zakázat jakékoli domíchávání moštu či hroznů z jiné vinice! Svázat státem uznané znaky kvality jen s vínem, které je prokazatelně z hroznu pouze z jedné viniční tratě a které nepřesahuje v množství povolený limit pro přívlastkové víno z výměry konkrétní jednotlivé vinice. (U nás se totiž objevuje produkce, pyšnící se původem ze slavné vinice, a přitom objem vína několikrát převyšuje nejen zákonem stanovený limit pro kvalitní hrozen, ale i vůbec schopnost vinice vyprodukovat tolik hroznu. Za název moravské vinice se občas skrývá i dovoz nemoravského hroznu)
• Je také třeba postupně opouštět nebo oslabovat nespolehlivý a matoucí systém přívlastků a důsledně spojovat kvalitu vína jen s vinicí, na které dozrály hrozny. K tomu ale musíme provést klasifikaci všech jednotlivých vinic, stanovit jejich kvalitu (a poskytnout výhodu pyšně klasifikaci uvést na etiketě), ale současně také limit produkce, který bude takové kvalitě odpovídat. Striktní uplatňování geografického původu hroznu při stanovení kvality vína je tedy nejspolehlivější obranou před devastací našeho vinohradnictví!
• Je třeba urychleně a důsledně dokončit pozemkové úpravy, které umožní, aby ti vinohradníci, kteří reálně na vinohradech pracují nebo je pronajímají, je také vlastnili.
• Zákon by měl podpořit drobné vinaře, kteří vytvářejí jedinou reálnou základnu pro vinařskou turistiku. Měl by pro ně zvýšit limit vína, které není zdaňováno jako zboží, alespoň na 2000 litrů za rok. Měl by vyvázat malého vinaře z kontrol a šikany finančních úředníků (chápeme, že je pro ně příjemnější otravovat malého vinaře v jeho sklípku, s nadějí na láhev vína, než vnikat do tmavých slují vietnamských tržišť).
• Zrušme vinařský fond, tento smutný pomník přeregulovaného a centralizovaného státu! Zákon nejprve uložil vinařům, tvrdě bojujícím o každou korunu zisku, povinnou dodatečnou daň (50 haléřů z každé lahve vína) s tím, že vytvoří centralizovaný vinařský fond, který se bude starat o propagaci našeho vinařství. Báječná trafika, kterou platí někdo jiný. Vinaři o nic takového nestáli. Potřebují vlastní produktový marketing a nikoli obecné akce. Budou-li ostatně chtít, mohou sami a dobrovolně sdružit prostředky pro tento účel. Nepotřebují platit cesty funkcionářů fondu na mezinárodní veletrhy a ochutnávky. Zejména když byl stát tak liknavý, že peníze od vinařů vybral, ale vlastní vklad do fondu zdržoval. Dodnes také nebyly splněny zákonné podmínky pro výplatu peněz z fondu vinařům pro jejich akce! Skandální!
• Namísto vytváření povinných fondů by měl stát raději uvažovat o vyrovnání konkurenčních podmínek, kterým je náš vinař a vinohradník vystaven. Naši vinaři jsou dnes v trvale nevýhodném tržní situaci nejen z hlediska dotací, ale i proto, že v konkurenčních zemích, ve Francii a Španělsku například, stát povinně vykupuje neprodané hrozny (a pálí z nich technický alkohol). Vinohradník má vystaráno a může na trhu bez problému uplatňovat dumpingové ceny.
• Měli bychom zvážit možnosti, které má náš stát v rámci dohod s EU nebo v rámci nově sjednaných podmínek, omezit přístup k vlastnictví konkurenčním a dotovaným producentům ze zahraničí. (V Rakousku například platí výjimka z pravidel EU a žádný cizinec, ani z EU, zde nikdy a nikde nesmí vlastnit zemědělskou půdu, samozřejmě včetně vinic!)

Jezte hezky česky!

Máme unikátní tradici v ochraně spotřebitele a v kontrole kvality potravin. Neuvědomovali jsme si to, dokud jsme nebyli konfrontování se standardy Evropské unie. V devadesátých letech jsme ovšem předali faktický monopol na distribuci potravin několika obřím zahraničním prodejním řetězcům, které samozřejmě preferují výrobky ze svých původních zemí, výrobky těch producentů, se kterými jsou obchodně nebo vlastnicky propojeny, a stále více ignorují výrobky a suroviny české. Vydali jsme jim náš trh, ale nesvázali jsme je legislativou tak, jako jsou řetězce omezovány v zemích západní Evropy. V Rakousku zákon přísně limituje velikost prodejny. Ve Francii musí řetězec, který se uchází o licenci, mít na pultech minimálně 50 % francouzských potravin, v některých regionech navíc musí splňovat dodatečnou kvótu místních regionálních produktů. My jsme dnes naopak v situaci, kdy opravdu nevíme, co jíme!

Původní okouzlení ze „západních“ potravin, efektně zabalených a s mohutnou marketingovou podporou televizní reklamy, je pryč! Stále více si uvědomujeme, že s příchodem zdánlivě levných, ale nespolehlivých západních obchodních řetězců, které téměř monopolně rozhodují o tom, co budeme a co nebudeme jíst, se kvalita potravin dramaticky zhoršila. Mnohé západní potraviny, pravda, mají špičkovou kvalitu a díky nekorektní dotaci dosahují nízkou cenu. Tím ovšem následně nutí naše výrobce, aby se pokoušeli konkurovat této uměle nízké ceně jediným způsobem, který jim zbývá, snižováním kvality. Tento trend je v posledních letech velmi patrný například na kvalitě našich uzenářských výrobků, ale třeba i na kvalitě našeho vína, které po nadějném vývoji devadesátých let opět postupně upadá do svých původních téměř „druhákových“ praktik.

Západní obchodní řetězce programově a řízeně vytěsňují naše potraviny, ale také naše obchodní názvy, značky a chráněné vzory z trhu a nahrazují je svými vlastními. Postup je rafinovaný. Řetězec nejprve ustaví novou vlastní značku, jakousi „no name“ značku, za kterou není žádný konkrétní výrobce. Pod tuto značku nebo na stejný regál umístí kvalitní, tradiční a známé české výrobky. Našim dodavatelům ale začne bránit v uvádění své tradiční chráněné známky, loga nebo názvu a vynucuje si tuto anonymitu pohrůžkou, že jinak produkty nebude odebírat. Pomocí kvalitního českého výrobku pak na regálech upevní a zpopularizují vlastní obchodní značku, a poté odhodí české výrobky a nahradí je podřadným zbožím, u kterého nevíme, z jakých výtažků a mouček je vlastně vyrobeno a které parazituje na původní kvalitě našich výrobků.

Jak jsme uvedli, tento postup se pak, bohužel, zpětně promítá do kvality našich původních potravinářských výrobků. Náš producent vystavený konkurenci podřadného zboží nebo kvalitního zboží, ale s dotovanou cenou, které má navíc distribuční výhodu, musí sám slevovat ze své původní kvality, aby alespoň cenově obstál na trhu. Budeme proto prosazovat zákaz například tak zvaných „zalistovacích poplatků“, které od našich výrobců prodejní řetězce požadují. Budeme bojovat s tušenou korupcí v oblasti kontroly výrobků, zejména potravin, v prodejních řetězcích a budeme usilovat o zavedení přísné regulace chování řetězců, včetně povinné kvóty původních českých výrobků, a to pod chráněnými názvy českých producentů !

Naše strana podporuje i kampaň, která má přispět k podnícení zájmu spotřebitelů o produkty našich matek, babiček a prababiček a která má podnítit návrat k původním chutím a kvalitě českých potravinářských výrobků. Kampaň třeba pod názvem „Jezte hezky česky!“

Geografický původ je národní poklad

Jsme rozhodnuti vytvořit legislativu, která bude na našem trhu podporovat výrobky s jasným pojmenováním geografického původu. Po vzoru Francie chceme i my prohlásit řadu výrobků za národní poklad, za součást nezaměnitelné národní tradice a identity země. Takové prohlášení má významné legislativní výhody ve vztahu k regulacím Evropské unie, protože posouvá výrobek do úplně jiné regulační sféry a omezuje možné zásahy bruselských regulátorů. Umožní nám také pečlivěji chránit nakládání s označením takových výrobků, omezit jeho užití jen na ty výrobky, které opravdu mají uvedený geografický původ (nemůže například výrobce v Uherském Hradišti užívat značku nakládaných okurek, spojenou se jménem a znakem města Znojma). Legislativa by měla rovněž zabránit zneužívání označení nejen výrobci z jiných geografických míst, ale měla by zamezit i užití registrovaného označení nekvalitním výrobcem, byť by byl z uvedené geografické oblasti.

Na půdě Ministerstva pro místní rozvoj hodláme zavést registr, kam by bylo možné přihlásit výrobky, ucházející se o titul „národní dědictví“ či „národní poklad“. Chceme tak postupně soustředit všechny výrobky, které vykazovaly významnou specifickou hodnotu, získaly věhlas díky kvalitě a originalitě chuti nebo úpravy. Kromě zjevných slovních spojení jako je „plzeňské pivo“ (Plzeňský Prazdroj), „budějovické pivo“ (Budvar i Budweiser) nebo „pražská šunka“, jistě i „olomoucké tvarůžky“, „moravské uzené“, „znojemské okurky“ (Znojmia), „pardubický perník“, ale i „klatovské karafiáty“, „malínský křen“, „hořické trubičky“, „karlovarské oplatky“, a také „Bzenecká lipka“, „šumavský chléb“, „třeboňský kapr“… a další, na které jsme už téměř zapomněli.

Padělek na tržnici je výsměch státu!

Bojujeme proti padělkům značkových výrobků. Víme, že jen tak udržíme přítomnost velkých investorů a zaměstnavatelů u nás. Podpoříme projekty regionů České republiky (zejména těch příhraničních) bez padělků. Považujeme za neudržitelnou a skandální situaci, kdy si stát nedokáže poradit s tak zvanými „vietnamskými“ tržišti, na kterých se prodává padělané zboží. Považujeme za neúnosné, aby si provozovatelé tržnic, kteří jsou v případě zajištění padělků k nedohledání, nadále udrželi svojí licenci, své živnostenské oprávnění. Považujeme za nehorázné, že provozovatelé tržnic a trhovci vědí včas o zásahu celních a kontrolních orgánů státní inspekce. Okázalé akce, po kterých se za pár hodin vše opět vrátí do předchozího poklidu, nejsou řešením. Budeme prosazovat vytvoření společného orgánu celní správy, obchodní inspekce, živnostenských úřadů a finančních úřadů, který by zasahoval naráz a mnohem účinněji, než rozptýlené a nekoordinované akce jednotlivých složek státu.

ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Život nejen pro křepelky, ale i pro lidi

Jsme zásadně proti zneužívání ekologie a ochrany přírody k politickým cílům „zelených stran“ a k vytváření nových nesmyslných regulací. Stojíme na straně obcí, které jsou ve svém životě a rozvoji nesmyslně terorizovány stále novými omezeními. Jsme proti přemrštěnému ekologickému nátlaku podnikatelům! Podporujeme vyvážený a obezřetný přístup k přírodním hodnotám, ale radikální ekologie a ochranářství nesmí likvidovat možnosti také pro život lidí, pro jejich přirozené aktivity, pro turistiku a rekreaci, pro účelné budování infrastruktur, ani pro nezbytné podnikání, které jediné přináší nová pracovní místa.

Považujeme za nepřirozené, když jsou obce a regiony i v okolí chráněných krajinných oblastí a národních parků svazovány nesmyslnými, hnidopišskými, stále detailnějšími a často protichůdnými požadavky ochránců přírody. Chceme se inspirovat rozumnou a dostatečnou ochranou přírody v jiných evropských zemích, kde člověk a jeho životní potřeby nejsou zanedbatelným faktorem při ochraně nějakého území, jak je tomu v přemrštěné a radikální podobě u nás.

Chceme chránit život nejen pro křepelky, ale i pro lidi! Pro mnohé regiony s vysokou nezaměstnaností, jako například pro Znojemsko, Jeseníky, Vysočinu nebo Pošumaví je podnikatelský rozvoj chráněných oblastí jednou z mála příležitostí pro získání výnosu z turistiky a rekreace. Jednostranná ekologická regulace povede k vylidňování těchto oblastí a k ještě většímu přetížení městských aglomerací. Nevoláme po ničení přírody, ale po rozumném kompromisu, který šetrným způsobem umožní vyvážené využívání jednoho z mála bohatství, které některým regionům zbývá.

Evropská unie jako „zelená internacionála“

Naši zastánci přemrštěné ekologické regulace, naši Zelení a různá nátlaková hnutí, nalezly významného spojence. Je jím Evropská unie, která se dostává stále zřetelněji pod vliv zelených hnutí a jejíž úředníci dnes mohou zneužívat ekologické regulace, které automaticky platí na celém území Unie. Naše nátlaková zelená hnutí se také velmi rychle učí vydírací taktiku různých „zelených mírů“, které provozují ekologický rackettering vůči průmyslovým korporacím.

Česká republika, s vysokou hustotou obyvatel a velmi malým územím se tak kuriózně, díky spolupráci našich Zelených a evropských regulátorů, dostala na první místo z hlediska plochy na jednoho obyvatele, která je vyčleněna do programu Natura 2000. Neobyčejně rozsáhlá území našeho státu jsou tak vyčleněna z normálního života, jsou jen “pro křepelky“, nemohou se standardně rozvíjet a je tam zastavena nebo drasticky omezena podnikatelská činnost. Úředníci EU, kteří definovali rozsah Natury 2000 na našem území, zjevně použili maximalistické a fakty nepodložené mapy, vypracované a dodané našimi zelenými hnutími ochránců přírody, se stanovišti teoreticky všech možných ptáků a živočichů, a to i těch, kteří se u nás téměř nevyskytují. Evropské orgány pak vůbec nepřipustily jedinou možnou kvalifikovanou oponenturu našich státních orgánů pro ochranu přírody. Natura 2000 tak pro nás dopadla katastrofálně. Budeme proto důrazně požadovat renegociaci tohoto nesmyslného stavu, který ještě více ohrožuje běžný život a rozvoj obcí, ekonomický rozvoj a vývoj zaměstnanosti v naší zemi. Budeme také požadovat, aby orgány Evropské unie mnohem vnímavěji naslouchaly našim autorizovaným státním orgánům a nikoli občanským nátlakovým sdružením, která nenesou za svá tvrzení žádnou odpovědnost.

Naše strana zásadně odmítá přemrštěné požadavky Evropské unie v rámci programu REACH, který zavazuje výrobce a uživatele chemických produktů k nekonečnému testování a autorizovanému ověřování všech chemických látek. Legislativní rámec programu je nejasný, nepřehledný (má v současné době jen v podobě připomínek a pozměňovacích návrhů přes 1300 stránek!). Jedná se o regulaci, jaká nemá nikde obdobu a která výrazně zdraží produkci chemických látek v Evropě a ještě významněji posílí postavení mimoevropských producentů. Dramatický dopad bude mít REACH zejména na chudší postkomunistické členské státy, tedy i Českou republiku. V naší zemi se náklady na nekonečné testování odhadují na 80 až 110 miliard korun! Devastující dopad bude mít REACH zejména na malé a střední podnikatele. Cena jednoho jediného testu je srovnatelná s ročním ziskem malého podnikatele, tento program tedy uvede rozsáhlé okruhy našich malých a středních podniků automaticky do ztráty. Podporujeme méně extrémní variantu testování a ověřování, na které se shodují odborníci i z chemického průmyslu. Díky již zavedeným regulacím má dnes i chemický průmysl bytostný zájem na bezpečnosti chemických výrobků.

Jsme rádi, že jsme přispěli k porážce pokusu frakce Zelených v Evropském parlamentu prosadit varovné nálepky o zdravotní škodlivosti také na lahve vína, které považujeme za kulturní produkt. Měly to být nálepky obdobné těm na krabičkách cigaret. Teď přicházejí Zelení s ještě nesmyslnější iniciativou. V Evropském parlamentu leží jejich návrh směrnice, zakazující z důvodu nepřiměřeného hluku noční lety letadel nad Evropou. Náš kontinent by tak byl vyřazen z civilizovaného světa. Mimochodem i ekologické důsledky takové směrnice by byly nepředstavitelné, protože všechny starty a přistání letadel v Evropě by se musely zhustit do časového úseku pouhých několika hodin. Zásadně odmítáme tato nesmyslná a radikální gesta, která jen mají soustředit pozornost na politické cíle Zelených v Evropě.

Odmítáme pokusy Zelených vytvořit z Evropy testovací polygon všech přemrštěných regulací. Odmítáme jejich snahy vnutit nám, s průkopnickým zápalem a bez ohledu na náklady, taková regulační opatření, která mají platit jen na našem kontinentu. Odmítáme pionýrskou ctižádost vytvořit z Evropy vzorného premianta ekologických regulací. Máme-li pitnou vodu, odmítáme kampaně za vodu ještě pitnější! Snahu Zelených vše neúměrně ekologicky regulovat budeme totiž muset zaplatit my všichni. Přímo na nákladech regulace a nepřímo ztrátou konkurenceschopnosti.

ZAHRANIČNÍ POLITIKA A EVROPSKÁ UNIE

NATO je ověřený bezpečnostní deštník

S nedůvěrou a podezřením sledujeme pokusy Evropské unie zdvojovat bezpečnostní systém Evropy a budovat vlastní ozbrojené síly, nezávislé na osvědčeném systému Severoatlantického paktu. Považujeme to za nezodpovědný a dětinský mocenský truc, který se může našemu kontinentu krutě vymstít. Zatímco v NATO si udržujeme jako členská země tvrdé právo absolutního veta vůči jakékoli společné akci, Evropská unie vyvíjí na členské státy stále větší tlak na pouhé většinové rozhodování i v bezpečnostních otázkách. To však často fakticky znamená rozhodování tandemem Německo-Francie. Vstup do NATO byl pro naši zemi velkým okamžikem, který definitivně stvrdil naši příslušnost k demokratické Evropě a v dostatečné míře zajistil bezpečnost našeho svobodného vývoje.

Obnova tradičních trhů

Za hlupácké považujeme, jak lehkovážně jsme během uplynulých 15 let vyklidili tradiční exportní obory a významné světové trhy. Začalo to řízeným zánikem zbrojního průmyslu, který byl inspirován „pravdou a láskou“. Tento krok se, mimochodem, zásadně podepsal na rozpadu Československa. Následovala jednoznačná orientace na velmi náročné, a pro nás v jistém smyslu nové, západní trhy. Překotně jsme opouštěli východní trhy, Rusko, Ukrajinu, Čínu a další tradiční partnery. Zatímco na Sibiři vztyčovali pomník naší Tatře, jako dobyvateli nehostinných oblastí, my jsme nerozumně obětovali po desetiletí kultivované obchodní vazby i prestiž, které se naše exportní zboží ve východních zemích těšilo. Zpřetrhali jsme i osobní vazby s těmi, kteří rozhodovali o dovozu našeho zboží.

Západní země nám jen tleskaly. Naše zbrojní trhy okamžitě obsadily západní výrobci. Západní společnosti si chvíli počkaly na okamžik, kdy generační výměna odborníků nahradila ruské, ukrajinské, čínské nebo kazašské nákupčí, kteří znali naše zboží, mladými experty se západním vzděláním, a pak zaplavily naše tradiční východní trhy svým zbožím.

Ještě není úplně pozdě. Pro několik generací je ve východní Evropě a na Dálném Východě české zboží stále ještě synonymem kvality. Naše obchodní značky stále ještě nejsou úplně zapomenuty. Stále ještě žijí odborníci, kteří znají naše průmyslové celky, dodané do jejich zemí. Pokusme se minutu před půlnocí alespoň částečně, pokud to vůbec zanikající výrobní obory u nás dovolí, tyto rozsáhlé a rychle rostoucí trhy i pro náš export obnovit.

Odmítáme nerovné postavení našich občanů při cestování

Kdejaký americký terorista, feťák nebo zájemce o dětskou pornografii k nám nerušeně přicestuje a jen zpupně ukáže americký pas. Nepotřebuje vízum, je přece Američan! Náš občan je před cestou do Spojených států naopak vystaven ponižující proceduře, kdy musí žádat o vízum a dokazovat přitom nejen svojí bezúhonnost, ale, v rozporu s našimi zákony o ochraně soukromí, předkládat i spoustu údajů, včetně daňového přiznání, výpisu ze soukromých účtů a účetní závěrky své firmy. Musí pokorně čekat na shovívavost amerického úředníka na velvyslanectví i imigračního úředníka na letišti v USA. Je vystaven nebývalé a neodůvodněné šikaně. Na rozdíl od amerického turisty nebo podnikatele, který k nám cestuje zdarma, platí navíc za vízum velmi vysoké částky.

Jsme suverénní země, která uvnitř vykazuje větší bezpečí, než mají Spojené státy. Nemáme tu bombové útočníky z Oklahomy, nemáme střelce z amerických škol, nemáme odstřelovače na dálnicích, ani sebevražedné sekty. Nenechali jsme si zbořit Svatovítskou katedrálu letadly s islámskými teroristy, kteří si své pilotní zkoušky často dělali v USA. Ti všichni k nám ale mohou bez zábran s americkým pasem cestovat. Náš bezúhonný občan s českým pasem do USA nikoli. Hájit zájmy našich občanů má v tomto případě ministerstvo zahraničních věcí. To však projevuje vůči americkým požadavkům nebývalou, až skandální, úslužnost a velmi liknavě prosazuje zájem našich občanů. Nic nám přece nebrání zavést úplně stejné podmínky pro Američany cestující k nám. Ať si tu ponižující proceduru také užijí. Chceme být sebevědomí a chránit našeho občana. Naše politická strana slibuje, že bude prosazovat, aby podmínky pro naše občany a pro občany jiných států byly při vzájemných cestách vždy shodné!

Evropská unie není klubem gentlemanů

Vycházíme z trpké zkušenosti, kterou Česká republika získala během jednání o přístupových smlouvách. Dnes víme, jaké podmínky si dokázaly vyjednat reprezentace ostatních zemí a je zřejmé, že naše podmínky patří k vůbec nejhorším, jaké byly v dějinách Evropské unie nějakou vstupující zemí sjednány. Naše politická a státní reprezentace se více zaměřovala na tvorbu přístupové euforie a na lacině argumentované PR, než na tvrdé vyjednávání. Krátkodechou politickou tezi současné vládní sestavy „co nejrychleji do Evropy, ať to stojí, co to stojí“ budeme splácet ještě dlouho. Mýtus o solidární a gentlemanské Evropě, jak nám jej prezentovala špidlovská euforická a bezobsažná kampaň, rychle padl.

Zjišťujeme, že když v Evropské unii dojde na lámání chleba, tedy na otázky rozpočtu, kohezních fondů, strukturálních fondů, volného pohybu osob, volného provozování služeb nebo svobodného pohybu kapitálu a podniků, začnou se všichni bez skrupulí nakonec ohánět svými “národními zájmy“. Je to nelítostný souboj národních priorit, který bystře zneužívá dočasné výhody nebo ekonomickou či politickou převahu, danou třeba náhodnou historickou souvislostí. Nakonec u národních zájmů skončí i ti všichni, kteří současně mají plnou pusu ušlechtilých řečí o sjednocené Evropě a její vnitřní vzájemné solidaritě.

Sjednocení daní v EU ? Ani náhodou!

V Evropské unii máme už jen poslední tři kompetitivní výhody. Unikátní geografickou polohu ve středu kontinentu, levnou, nezpovykanou a kvalifikovanou pracovní sílu a pak vlastní daňový systém, který může být atraktivní pro vnějšího investora. K našim programovým prioritám proto patří tyto výhody zachovat a využít. Samozřejmě, geografickou polohu nám už nikdo nevezme (doufejme). Zákaz volného pohybu pracovních sil a také penalizace podnikatelů, kteří přenášejí své podnikání do České republiky, sice oslabuje druhou výhodu, ale stále máme ty ostatní. Proto musíme obezřetně sledovat sílící snahy po daňové unifikaci zemí EU, které by nás připravily o jednu z posledních významných konkurenčních výhod. Musíme proto oponovat vydírání Německa a Francie, které chtějí náš přístup k fondům EU podmínit slibem, že budeme s nimi unifikovat daňové systémy a zdaňovat podnikatele vždy stejně vysoko, jako zrovna zdaňují oni. Nižší a rovná daň, kterou naše strana prosazuje je navíc významnou překážkou pro harmonizaci daňového systému v rámci Evropské unie, o které tolik sní bruselští regulátoři.

Odmítáme penalizaci podnikatelů, kteří u nás chtějí podnikat!

Musíme počítat i s tím, že hlupácké omezení volného pohybu naší levnější pracovní síly do EU nejen paradoxně zamezí úniku našich kvalifikovaných pracovníku do zahraničí, ale mohlo by také naopak vést k přelévání investic a k přenášení výrobních podniků k nám ze zpovykaného Západu. V ekonomice totiž platí neomylné a tvrdé pravidlo. Pokud nemůže kvalifikovaná a levná pracovní síla jít za kapitálem a podnikatelem, půjde kapitál a podnikatel za kvalifikovanou a levnou pracovní silou! Naši občané by se díky své pracovitosti, střídmým sociálním požadavkům a díky své kvalifikaci nakonec měli v EU prosadit a třeba by přitom nemuseli ani opustit naší republiku. Pokud ovšem nebude uplatněn nový článek Hatzidakisovy zprávy, odhlasovaný poslanci Evropského parlamentu, většinou těmi ze starých zemí EU. Ten nařizuje výraznou penalizaci podnikatelů ze západní Evropy, kteří přenesou svůj podnik do jiné členské země, rozuměj do nové členské země. V současné době je už vypracována tak zvaná Hutchinsonova zpráva, která postih podnikatelů, kteří přenesou svoji výrobu do nových zemí, přesně kodifikuje. Je to nebývalý útok na svobodu podnikání a na tolikrát proklamovanou svobodu pohybu kapitálu v EU. Záminkou k tomuto opatření je fakt, že někdy v minulosti podnikatel obdržel třeba i zanedbatelnou podporu z nějakého fondu EU. Zásadně odmítáme zákaz přesunu podniků mezi zeměmi EU i penalizaci podnikatelů, kteří ho poruší. Je to jen další důkaz, že původní zásady, na kterých byl budován společný trh evropských zemí, jsou dodržovány jen tehdy, když se to hodí velkým a rozhodujícím zemím EU.

Podporujeme Bolkensteinovu zprávu !

Jednoznačně podporujeme Bolkensteinovu zprávu Komise EU, která měla v souladu z původními zásadami Evropské unie liberalizovat volný pohyb služeb a umožnit provozování služeb na území kteréhokoli státu EU při zachování výhody země původu provozovatele. To by například dalo šanci našim podnikům a agenturám provozovat služby přímo na území Německa, Rakouska a dalších zemí EU a přitom zachovat společnostem, které jsou registrovány u nás, výhodu našeho pracovního práva, 40hodinové pracovní doby (na rozdíl od Německa, kde je jen 35hodinová za plný plat) a výhodu našich mezd, které jsou velmi konkurenceschopné. Je příznačné, že Bolkensteinova zpráva byla rezolutně odmítnuta největšími starými zeměmi EU. Představa, že draví a nápadití podnikatelé a také pracovití, kvalifikovaní a střídmí zaměstnanci z východních zemí EU, například z České republiky, vytvoří na jejich vlastním území tolik potřebnou konkurenci nepřiměřeně drahým a neefektivním službám, je vyděsila.

Aby alespoň trochu zachovaly zdání, že zásady, na který měla stát Evropská unie nejsou úplně mrtvy, nechaly původní země EU projednat Směrnici o službách v notně okleštěné podobě Evropským parlamentem. Jenže i tato podoba Směrnice byla kompromisem největších politických frakcí Evropského parlamentu vykastrována. Ve více než čtyřech stovkách změn frakce pečlivě vypreparovaly všechno, co by umožňovalo, aby konkurující společnost z východu mohla užívat výhody svého původu. Zákaz volně provozovat služby na území jiných států Evropské unie a přitom užít výhodu země původu zásadně zpochybňuje princip společného trhu a volné konkurence, na které se Evropská unie tak ráda odvolává. Budeme-li se zdráhat vystavit naše ekonomiky alespoň vnitřní konkurenci v rámci EU, která jediná může zefektivnit její výkonnost, jak pak chceme konkurovat vnějšímu světu? Neužijeme-li přítomnost nových dynamicky se rozvíjejících členských zemí k vytvoření tlaku na vyšší efektivitu práce, zbavujeme se také jednoho z největších benefitů rozšíření Unie. Vytváříme z Evropské unie jen skanzen neefektivity a sociální zpovykanosti, obehnaný stále vyšší zdí ochranářských opatření vůči vnějšímu světu.

Naše strana podporuje původní podobu Směrnice o službách, která se blížila zásadám, na kterých by měl být budován svobodný společný trh.

Evropská ústava – mrtvý dokument

Tak zvaná Evropská ústava byla jen dalším výrazným útokem na suverenitu členských států EU. Šlo o jasný krok k federalizaci sjednocené Evropy, k vytvoření superstátu, ovšem bez demokratického rozhodování občanů, voličů. Ústava byla pokusem odebrat práva voliči v členských zemích a předat je institucím, vedeným exekutivními úředníky, kteří vůči voliči nejsou nijak odpovědni. Úředníci EU měli získat i ty pravomoci, které členské země Evropské unii při vstupu dosud nesvěřovaly, včetně zahraniční politiky a otázek bezpečnostních a vojenských. Ústava ve více než 70 případech odebírala členským zemím právo veta a nahrazovala je většinovým rozhodováním, které v mnoha případech znamená rozhodování pomocí tandemu Německo-Francie. Ve federalizované Evropě, bez práva veta členských států, by se náš slabý hlas zcela ztratil. O nás by rozhodovali jiní, stali bychom se bezvýznamnou provincií. Zvláště, když Ústava, aniž to její zastánci u nás zjevně přiznali, odebírala České republice významnou část volební síly a tato procenta předávala navíc Spolkové republice Německo.

Považujeme Evropskou ústavu za mrtvý dokument. Francouzský lid ji zabil a holandský lid ji s chutí pohřbil.

Podporujeme svého prezidenta

Pokus o vnucení Ústavy členským zemím, také pomoci halasné kampaně, považujeme za svého druhu spiknutí panevropských politických elit vůči členským státům a zejména vůči voličům v členských státech. Byl to pokus o nenápadnou „sametovou“ revoluci v Evropské unii, jejíž důsledky by nebylo možné vrátit zpět. Tvůrce Evropské ústavy, Giscard d’Estagne, který doslova zmasakroval demokratické mechanismy na Konventu a bez skrupulí například prohlásil za konsensus i text, proti kterému podepsala petici jasná většina delegátů, spolu s ostatními přívrženci Ústavy doufal, že si Ústavu nikdy nikdo opravdu nepřečte.

Proto klidně opustili původní zadání Konventu, podle něhož tento nevolený sbor neměl žádnou Ústavu vypracovat. Měl jen zprůhlednit a zjednodušit nepřehlednou legislativu Unie a také, na což eurocentristé s takovou chutí a rychle zapomněli, měl pravomoci, které jsou efektivněji uplatňovány na úrovni členských států, vrátit z Unie zpět jednotlivým zemím. Namísto toho z Konventu vypadla Ústava, jako komplikovaná a hybridní třísetstránková spatlanina, záměrně nepřehledně kombinující ústavní principy s konkrétními a krátkodobými politickými okruhy. Sem obratně zašifrovali své mocenské ambice.

Jsme pyšni na to, že jsme přispěli k odmítnutí tohoto nedemokratického dokumentu. Jsme rovněž hrdi na to, že Ústavu odmítla supermajorita reprezentace České republiky v Evropském parlamentu, a to drtivě 70,8 %. Jsme pyšni na to, že to byl náš prezident Václav Klaus, který jako jediná hlava členského státu, důsledně upozorňoval na nebezpečí, které Ústava představuje pro demokratický vývoj Evropy a pro suverenitu členských států. 10 bodů prezidenta Klause, proč odmítnout Evropskou ústavu, se stalo bodem obratu v kritickém posuzování tohoto dokumentu.

Není dobojováno. Zastánci Ústavy jen neradi přiznávají porážku. Pokoušejí se vymýšlet krkolomné a protiprávní mechanismy, jak obejít jasné a zřetelné „ne“ z Francie a Nizozemska. Zůstává po nich navíc podivné dědictví v podobě odkazů na Evropskou ústavu, jako by byla ratifikována, které arogantně rozseli do více než 170 nařízení, směrnic a dalších dokumentů Evropské unie. Už teď je jasné, že namísto demokratické diskuse o budoucnosti Unie se chystají na salámovou taktiku, kdy se budou pokoušet propašovat jednotlivé články Ústavy po malých nenápadných kouscích do budoucích závazných dokumentů Evropské unie. Na naší straně je ovšem právo, my stojíme na legitimní pozici, která vychází z platných dohod a norem. Podporujme i nadále náš dosavadní postoj, podporujme demokratické síly v Evropě a podporujme našeho prezidenta v jeho souboji s nedemokratickými elitami.

Hledáme nový koncept Evropské unie

Nikoli odmítnutí Ústavy, ale neomalené popírání demokratické diskuse nad Ústavou, drahé, hysterické a jednostranné kampaně jen ve prospěch Ústavy, arci placené ze společných peněz, ignorování faktu, že Ústava není ratifikována a nekonečné pokusy o nedemokratický postup při jejím schvalování nebo ratifikaci ze strany tvůrců a zastánců Ústavy, to byly skutečné důvody, které nezodpovědně uvrhly sjednocenou Evropu do nejhlubší krize od jejího vzniku.

Odmítnutí Ústavy je ale současně jedinečnou příležitostí k zahájení skutečně klidné a věcné diskuse o budoucím uspořádání Evropské unie. Jsme připraveni v České republice i na úrovni Evropského parlamentu takovou diskusi vést a přispívat ke konstruktivnímu dialogu. Uvítáme, pokud zastánci Ústavy rychle spolknou hořkost porážky a zapojí se do racionální diskuse.

Jaké jsou naše konstruktivní návrhy pro odstranění deficitu demokracie v současné Unii? Jak odstranit rozmařilost Komise se stovkami neprůhledných poradních a regulačních orgánů, jak vytvořit transparentní systém financování? Jak podřídit komisaře a Komisi demokratické odpovědnosti a jaká má být úloha Evropského parlamentu a parlamentů členských států? Máme následující návrhy pro řešení krize:

• Návrat některých rozhodovacích pravomocí na národní úroveň

Důsledně rozdělme úkony v Evropské unii na ty, které nelze legislativně řídit a koordinovat na úrovni členských států, které tedy mají jednoznačně přeshraniční charakter -například některé ekologické – a jen ty ponechme v pravomoci Unie. A pak na ty, které lze efektivněji uplatňovat odděleně uvnitř jednotlivých států, a ty vraťme do pravomoci členských států.

• Nové vymezení pravomocí a kontrolních funkcí Evropského parlamentu, odvolatelnost komisařů a Komise

Sem patří zejména schvalování a kontrola rozpočtu EU a Komise, zodpovědnost komisařů, odvolatelnost jednotlivých komisařů i celé Komise. Zákaz vyčlenění některých klíčových otázek z pravomoci parlamentu, například společné zemědělské politiky.

• Právo veta národním parlamentům

Národní parlamenty musejí mít právo veta vůči zásadním nařízením nebo směrnicím, které přicházejí z Evropské unie. V takovém případě je vláda členského státu povinna zastavit platnost takového aktu a zahájit jednání s EU, a to i tehdy, když v Radě sama neuplatnila právo veta. Národní parlamenty musejí nominovat a schvalovat komisaře či komisařku, reprezentující členskou zemi.

• Přístup volených orgánů na úrovni EU i na úrovni členských zemí ke všem dokumentům a údajům Komise a dalších orgánů EU

Transparentní a demokratické kontrole podřízený způsob řízení ze strany Komise i dalších orgánů EU je podmínkou efektivity a demokratické odpovědnosti.

• Vyčištění a zjednodušení celé legislativy Evropské unie

Jde zejména o vymýcení všech zmínek o neexistující Evropské ústavě, které matou a dokonce právně zpochybňují platnost některých dokumentů. Podmínkou je rovněž přístupnost všech dokumentů ve všech jazycích členských států a zejména zjednodušení krkolomných formulací, kterým na národní úrovni nerozumějí ani právníci, natož neexpertní občan.

• Revize Lisabonského protokolu

„Chruščevovsky“ definovaný Lisabonský protokol – tedy „do roku 2010 dohnat a předehnat v konkurenceschopnosti USA“, byl planým a komickým výkřikem. Jak dnes sama EU přiznává, odstup EU od USA se naopak dramaticky prohlubuje. Je třeba s chladnou hlavou postavit realistický program technologického rozvoje Evropy.

• Důsledné naplnění čtyř svobod, na kterých měla stát Evropská unie

Jsou to svobody uložené do základů „společného trhu“a poté i EU.Tedy svobody pohybu lidí, kapitálu, služeb a zboží. Ostatně proto jsme také do Unie vůbec vstupovali. Jenže novým členským zemím jsou tři ze čtyř svobod upřeny. Naši občane se nemohou volně ucházet o práci v mnoha zemích původní Unie, což je nedílnou součástí volného pohybu osob. Naopak podnikatele z původních západních členských zemí nesmějí přenášet svoji výrobu do nových zemí, přesto, že jde o jednotný trh. Tím je zásadně ohrožena svoboda pohybu kapitálu a tedy svoboda podnikání. Provozovatelé služeb z nových členských zemí nesmějí, při zachování výhody země původu, provozovat služby přímo na území jiných zemí Unie. Takže jediná svoboda, která je zatím občanům nových zemí dopřána je svoboda pohybu zboží, kde mají původní země výraznou výhodu.

• Zaměření na pružný, regulacemi, ekologickým fundamentalismem a sociálními utopiemi nezatížený rozvoj ekonomiky

Namísto mocensky inspirovaných snah o prohlubování politické integrace Unie, je třeba se zaměřit na podporu vzdělávání, na společné financování vývoje, výzkumu a na společnou aplikaci náročných moderních technologií. Chceme v EU jako varování uplatnit naší unikátní zkušenost z levicové komunistické totality, které se západní země díky šťastným historickým okolnostem vyhnuly. Proto ale nejsou západní země EU „proočkovány“ proti utopickým úletům sociálního státu. Postkomunistické země jsou jediné, které mohou EU varovat, kam takový vývoj vede.

• Zrušení společné zemědělské politiky nebo její zásadní revize

Společnou zemědělskou politiku navrhujeme zrušit, vytváří jen nerovné tržní podmínky pro zemědělce z nových členských zemí ve srovnání s konkurenty ze starých zemí EU. V případě, že to nebude možné, chceme tuto politiku revidovat tak, aby úroveň dotací byla přibližně stejná pro všechny konkurující subjekty v EU. Samozřejmě také požadujeme podřízení této společné politiky kontrole Evropského parlamentu.

Turecko do EU? Nikdy!

Jedním ze skrytých důsledků případného přijetí Evropské ústavy mělo být i otevření dveří pro vstup Turecka do Evropské unie. Přijetí Turecka rozhodně odmítáme. Přijetím bychom zpochybnili nejen logickou odpověď na otázku, kde končí Evropa, ale vyhověli bychom velikášským mocenským ambicím bruselských byrokratů, kteří chtějí vládnout stále většímu kolosu, a to i za cenu, že taková Evropa bude mít společné hranice s Iránem a Irákem. Vyhověli bychom však i tlaku Spojených států, které tuto islámskou členskou zemi NATO chtějí, ovšem bez vlastního rizika a na účet evropských zemí, pevněji svázat se západní civilizací. Turecko je strategicky výjimečně položeno a má čtvrtou největší armádu světa.

Přijetí Turecka přináší podle našeho názoru zásadní civilizační i bezpečnostní riziko pro Evropu i pro Českou republiku. Turecko je sice formálně sekulární stát, ale jeho občané již delší dobu prokazují, například ve Spolkové republice Německo, že evropské civilizační normy a hodnotové systémy jsou jim cizí. Nedošlo k předpovídané integraci Turků do německé společnosti. Jsou to naopak tvrdě vymezené a uzavřené turecké ostrovy, které lpí na svých islámských zásadách a stále více představují trvalé nebezpečí islámské radikalizace.

Považujeme za absurdní, že byla zahájena přístupová jednání se zemí, která nesplnila dávnou rezoluci Evropského parlamentu, požadující jako podmínku pro jednání o členství přiznání Tureckem hrůzné genocidy arménského obyvatelstva ve východních částech země na začátku 20.století. Považujeme za ještě absurdnější, že Unie zahájila jednání o členství se zemí, která stále vojensky okupuje část Evropské unie, severní část členského státu Kypru. Se zemí, která jako jediný stát na světě oficiálně uznává severní Kyperskou tureckou republiku, a to v rozporu s jednoznačnou rezolucí OSN o celistvosti Kypru.

Považujeme za nesmyslné jednat s Tureckem o členství v situaci, kdy EU dosud nebyla ani schopna srovnat ekonomické úrovně nových deseti členských zemí s průměrem EU. Turecko by se po vstupu rázem stalo největší zemí Evropské unie (což by mimochodem mělo dramatické dopady na vnitřní rozhodování v EU), ale tato nejlidnatější země EU by vykazovala sotva 30 % průměrného příjmu Unie na jednoho obyvatele. Co by to znamenalo? Že na nějakých deset let by veškeré fondy Evropské unie musely být věnovány jen a jen zaostalým částem východního Turecka.

Považujeme za nezodpovědné už samotné zahájení procesu přijetí Turecka. Tento krok totiž nese i zásadní nebezpečí pro vývoj v Turecku. Je jistě třeba přiznat, že mezi islámskými zeměmi patří Turecko k těm přece jen nejvíce přátelsky naladěným vůči Evropě. Ale neohrožuje tento postoj samotná EU? Od dob Atatürka totiž v Turecku platí, že sekulární stát, který tehdy založil, zde má jediného zastánce a ochránce, armádu. Kdykoli hrozí nebezpečí islámského převratu, kdykoli ve volbách zvítězí islámští radikálové (a děje se to často) zasáhne armáda, zruší volby a obnoví sekulární charakter Turecka. Po zahájení procesu přistoupení však EU bude muset uplatnit tak zvaná Kodaňská kriteria, která zásadně zakazují vměšování armády a bezpečnostních složek do demokratického procesu voleb a do veřejného života. Což znamená, že my sami se v Turecku zbavíme jediné síly, která je schopna odvracet nebezpečí islamizace a proměny Turecka v radikální náboženský stát.

A co se stane, až někdy v roce 2014 oznámí EU Turecku, že bohužel kriteria pro vstup nebyla splněna. Nebo, že vstup nebyl odsouhlasen členskými zeměmi, ostatně k zamítnutí stačí nesouhlas jedné jediné. Po dlouhých letech, kdy turecká společnost zrazovala vlastní zvyklosti, jen aby vyhověla požadavkům EU, nastane opačná reakce. Zklamání a roztrpčení samozřejmě okamžitě povede ke vzniku tvrdě islámského státu. Známe i řešení problému Turecka. Zastavme okamžitě přístupová jednání s Tureckem, dokud je čas. Odmítněme jeho členství, ale nabídněme mu statut vysoce preferovaného ekonomického partnera s celními a obchodními výhodami, s účastí EU na ekonomickém rozvoji zaostalých částí Turecka. A buďme upřímní a nevytvářejme v Turecku falešné iluze a naděje. Mohou se krutě obrátit proti nám.

Chceme znovu projednat podmínky našeho členství v EU!

Když se po našem euforickém vstupu do Evropské unie náhle ukázalo, že růžové vyhlídky, malované vládní garniturou se jaksi nekonají a když se ozvali i první reptalové ze stran, které původně podlehly špidlovskému nadšení, pospíšil si prounijní okruh politiků hodně rychle s větou: „Už se nedá nic dělat. Podepsali jsme“. Zapomněli dodat, že jsme podepsali rozsudek nad našim zemědělstvím, zpracovatelským průmyslem a dalšími okruhy ekonomiky a že jsme především podepsali daleko nejhorší podmínky v dějinách přistoupení k EU. Zapomněli také říci, že jsme požádali o nejmenší počet výjimek vůbec (máme pouhé čtyři, proti desítkám výjimek, které si vyjednaly jiné země).

Podíváme-li se však do historie Evropské unie, pak zjistíme, že se přece jen dá něco dělat. Přesvědčuje nás o tom příklad Španělska, které až dávno po vstupu a po přijetí vstupních podmínek požádalo o nové projednání svého postavení v Unii. A mimořádně úspěšně. Dnes má Španělsko z hlediska například čerpání strukturálních fondů daleko nejpříznivější podmínky ze všech členských zemí! Naše strana bude důrazně žádat a prosazovat renegociaci také našich podmínek členství v EU!

Česká republika, podle našeho názoru, hlupácky a záměrně neužívá při vyjednávání v EU synergii s dalšími novými členskými zeměmi, se kterými sdílíme stejnou komunistickou minulost. Okázale nepodporuje snahy třeba polské vlády o změnu postavení nových členských zemí v EU. Jsme zkrátka ti „hodní hoši z nedělní školy“, kteří většinou pro drobnou osobní výhodu úředníků kývají byrokratickému stroji Evropské unie téměř na všechno. Zejména po nástupu nové euroskeptické vlády v Polsku se nabízí možnost vytvořit silný a nepominutelný blok zemí, jehož váha bude na úrovni největších původních zemí Unie. Vytvoření takového bloku by jistě vytvořilo novou vyjednávací pozici i pro renegociaci podmínek našeho členství v Evropské unii.

OBRANA NÁRODNÍCH ZÁJMŮ

Co je to „brain-drain“ ?

Brain-drain je moderní název „pro odliv mozků“, tedy pro odchod kvalifikovaných a talentovaných odborníků. Postihl tuto zemi od roku 1620 mnohokrát:

• Po bitvě na Bílé hoře
• Při tereziánských a josefínských reformách, kdy nejschopnější lidé odešli jako úředníci do Vídně (dodnes jich je téměř polovina vídeňského telefonního seznamu)
• Těsně před okupací ČSR, kdy odešli ti Židé, kteří neskončili v Osvětimi
• Osvětim (samozřejmě tady nešlo o dobrovolný odchod do plynu !!!)
• Vypovězení německy mluvícího obyvatelstva 1945-6 (každý třetí obyvatel, a jistě také nikoli dobrovolně)
• Při komunistickém převratu v roce 1948
• Po 21.srpnu 1968
• Po 1.5.2004?

Teď hrozí nový „únik mozků“; Evropská unie nabízí českým zaměstnancům pětinásobně až osminásobně vyšší platy, než mají stejně kvalifikované síly v ČR (jako kdysi Vídeň). Po vstupu ČR do Evropské unie se už projevuje dramatický nedostatek odborných českých zaměstnanců v institucích EU (jako kdysi ve Vídni). Proto jsme do našeho politického programu zabudovali i program stabilizace talentů a kvalifikovaných odborníků v České republice

Nechceme islamizaci České republiky ani Evropy !

Zásadně odmítáme dvojí metr, který západní civilizace ustrašeně přijímá tváří v tvář militantnímu islámu. Evropan, který přijíždí do některých muslimských zemí musí odevzdat bibli, křížek, žena musí navléci šátek, atd. Muslimka, která žije ve Francii, však trvá na svém právu nosit do veřejné školy svůj religiózní úbor, i když odporuje zásadám sekulárního francouzského školství. Zatímco Evropan je nucen v arabských a dalších islámských zemích striktně dodržovat zásady hostitelské země, muslimští obyvatelé v Evropě ignorují hodnotové systémy hostitelských zemí a vytvářejí vlastní komunity, které si naopak razantně a s výhružkami vynucují respektování jejich zásad života. Ve svém tradičním slabošském přístupu k silným a agresivním ohrožujícím silám Evropa zapomíná na jednu ze základních zásad islámu, která vyznavače tohoto náboženství zavazuje, aby nerespektovali zásady hostitelské země, ale naopak jako životní úkol přijali přeměnu hostitelské země na zemi čistě islámskou. A tak po pumových atentátech v Londýně prohlásí jeden z významných muslimských imámů žijících ve Velké Britanii, že chce vidět tuto zemi jako islámský stát!

Obáváme se v této souvislosti neregulovaného přílivu pracovních sil třeba z muslimských zemí, který může nést významná kulturní, společenská, ale i výrazně bezpečnostní rizika. Jsme proti islamizaci Evropy, která si musí podržet svůj kulturní a civilizační charakter. Proto se chceme aktivně podílet na tvorbě imigrační pracovní politiky, včetně stanovení geografických oblastí, ze kterých snad lze v budoucnu, pokud to bude zoufalá situace s nedostatkem pracovních sil vyžadovat, přijímat za přísně regulovaných podmínek pracovní sílu s nižšími civilizačními a bezpečnostními riziky.

SOCIÁLNÍ POLITIKA

Stárneme, a co s tím?

Z dosavadního demografického vývoje našeho kontinentu bohužel vyplývá, že jen dvě evropské země jsou schopny v současné době udržet svojí úroveň populace alespoň na obnovitelné úrovni, to je Francie a Finsko. Všechny ostatní země beznadějně stárnou. Také Česká republika. Například náš populační index se pohybuje kolem 1,4 , přičemž pro pouhou reprodukci obyvatel je zapotřebí překročit index 2. To povede k významnému tlaku na ekonomiku těchto zemí, kdy stále menší počet lidí v aktivním věku bude muset živit stárnoucí většinu. Ani razantní změna v populačním vývoji, která by nastala teď a okamžitě, není schopna odvrátit tento vývoj, vzhledem k nutnému věkovému doběhu nových generací.

Za časovanou bombu našeho ekonomického a společenského vývoje proto považujeme otázku budoucího důchodového zabezpečení. Ohromuje nás liknavost, nečinnost a bohorovnost stávajících politických struktur, které zcela ignorují tento zásadní problém, jehož rozsah je neuvěřitelný z hlediska budoucích státních rozpočtů. Neschopnost myslet na budoucnost je příznačná pro naši třídu politiků, zvyklých žít na dluh budoucích generací.

Podporujeme obnovu důchodového fondu, který byl znárodněn, zestátněn či přesněji brutálně zabaven, v roce 1952 komunistickým režimem. Do tohoto fondu po několik generací vkládali občané prostředky pro své zajištění ve vyšším a neproduktivním věku. Jako uznání našeho společného dluhu a odpovědnosti vůči starším občanům a vůči tomuto zabavenému majetku by stát měl učinit základní vklad do obnoveného fondu z privatizačního výnosu, který ještě zbývá k dispozici. Byť tak měl učinit dávno, v devadesátých letech, kdy ještě bylo z čeho fond dotovat. Máme za to, že stát musí řešit tento historický závazek vůči důchodcům, a to i za cenu státní půjčky, kterou vypíše nebo kterou sjedná s mezinárodními bankovními institucemi. Do tohoto fondu by také měl stát převést pohledávky, které náš stát vymáhá vůči některým bývalým partnerským zemím z období komunistického režimu.

Stárnutí průměrné populace vyvolává nejen nutnost řešit překotně rostoucí důchodovou zátěž státu, ale velmi rychle vytvářet i koncepci populační politiky, vývoje pracovních sil, bohužel včetně civilizačně choulostivé otázky přistěhovalectví, která v sobě nese významná civilizační a bezpečnostní rizika.

Obec jako možný garant důstojného stáří

Úroveň péče o důstojné stáří občanů je přímým výrazem civilizační úrovně společnosti. Nesporně zde zásadní úloha přísluší státu. Ale také rodině a také obci. Pokud zůstává péče o staršího občana jen na státu, může docházet k tragickému vytržení staršího občana z okruhů, které potřebuje ke spokojenému životu. Pokud za jedinou metodu státní péče prohlásíme umístění staršího občana, potřebujícího významnou asistenci, do domova důchodců, zbavujeme se tak mnohem vlídnějších a lidsky přijatelnějších alternativ.

Za jednu z možných alternativ považujeme větší zapojení obce do péče o starší občany. Budeme výrazně zvýhodňovat obce, které nebudou zapomínat na své spoluobčany ve vyšším věku. Budeme prosazovat, aby dotace a další státní příspěvky obcím také reflektovaly úroveň péče o starší občany. Senior, vytržený ze svého přirozeného prostředí a umístěný do vzdáleného státního zařízení, je beznadějně vykořeněný člověk. Je vržen do prostředí, které nezná, kde nemá známé ani přítele. Do prostředí, které často není schopno zajistit ani elementární intimitu soukromého života. Takové vytržení z přirozeného prostředí pak vede k psychologickému šoku a často i k odevzdanému očekávání konce.

Pokud by naopak obce budovaly menší a přiměřené příbytky pro své starší obyvatele, nabízí to řadu výhod. Pravda i omezení. V menších zařízeních v malých obcích jistě nebude trvalá ordinace lékaře a péče obce se možná omezí na dodávku jídla ze školní jídelny a na úklid. Ale tato nevýhoda je jistě kompenzována tím, že starší občan má pocit že na něj obec nezapomíná, že je v kontaktu se svým známými a příteli. Že může zajít do své oblíbené hospody a posedět s nimi. Že není odepsaný a vyvržený.

Samozřejmě že logicky se zde vynořuje i choulostivá otázka institutu, který jsme dávno zrušili, možná zbrkle, a to je příslušnost k domovské obci. Ale i bez něj lze jistě obce pomocí výrazně navýšených dotací motivovat k mnohem výraznější péči o starší občany. Obecní domy pro starší občany jistě mohou být jen jednou z mnoha forem péče a jistě jen v některých případech, které nevyžadují trvalou přítomnost ošetřující sestry a lékaře, ale připadají nám jako jedna z nejhumánnějších a také nejlogičtějších.

Zdravé zdravotnictví!

Nehospodárná organizace zdravotnictví je největší „projídač“ peněz státního rozpočtu, největší černá díra naší ekonomiky. Jsme pro rychlou reformu zdravotnictví a pro finanční spoluúčast pacientů, avšak tak, že část získaných prostředků bude vytvářet jasně kontrolovatelný fond, který může přispívat sociálně slabým na jejich výdaje s péčí o zdraví.

Každé takové reformě však musí předcházet stanovení nezbytného, civilizovaného a garantovaného standardu lékařské péče a teprve poté, odvozeně, je možné definovat nadstandard, za který lze odstupňovaně připlácet. Důraz je třeba klást na preventivní zdravotnictví, na včasnou a rannou diagnostiku. Tam by měly směřovat hlavní nové investice.

Nespatřujeme žádné dramatické nebezpečí v privatizaci nemocnic. Je to jedna z cest zefektivnění. Současně známe řešení chronických finančních problémů našeho zdravotnictví. Pro začátek by stačilo jen obětovat a odprodat některá podnikatelsky nejlukrativnější místa, kde zdravotnická zařízení stojí, často neúčelně a naopak se ztíženým přístupem pacientů a záchranných služeb do dopravně přetíženého středu měst. Z prostředků, které tento krok přinese lze vykrýt finanční propad zdravotnictví do okamžiku, kdy zásadní systémová opatření postaví tento segment na zdravější základy. Je přece jedno, zda nám slepé střevo operují na Karlově náměstí v Praze nebo o dva kilometry vedle.

Jak tedy stabilizovat zdravotnictví?

Jaká jsou nutná systémová opatření pro první fázi finanční stabilizace resortu zdravotnictví podle našich expertů?

• Umožnit vícezdrojové financování zdravotnických zařízení (ZZ). (Je totiž více než pravděpodobné, že 30 % všech financí, které jdou do zdravotnictví se proplýtvá, něco se samozřejmě rozkrade).
• Definovat parametry sítě poskytovatelů zdravotní péče na podkladě rozboru statistických dat nemocnosti obyvatel, která bude odpovídat potřebám jednotlivých regionů ČR, aby tak byla zajištěna odpovídající zdravotní péče dostupná pro všechny obyvatele.
• Snižování počtu akutních lůžek musí současně provázet rozšiřování lůžek následné péče, rozšiřování počtu léčeben pro dlouhodobě nemocné a vytváření sociálních lůžek.
• Dokončit transformaci ZZ až na úroveň okresních nemocnic, a sice do podoby obchodních společností. S možností fúze, restrukturalizace a specializace regionálních zařízení.
• Zřizovatelem krajských a fakultních nemocnic by byla krajská správa, případně stát. U fakultních nemocnic je třeba zvýšit finanční spoluúčast školských organizací na provoz nemocnic.
• Prioritu mají: podpora preventivních programů u infekčních, kardiovaskulárních a onkologických nemocí, protidrogový program a program péče o mladou generaci a o seniory.
• Je třeba spojit nemocenské a zdravotní pojištění.
• Připravit systém nemocenského připojištění, pokrývající výkony a zdravotnický materiál, který nebude hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Tato role patří zdravotním pojišťovnám.
• Sdružit platby sociálního a zdravotního pojištění v gesci MPSV.
• Sdružit informační toky ve zdravotnictví pod jednotným, závazným a vymahatelným metodickým vedením ministerstva zdravotnictví.
• Co nejdříve zavést ze zákona následující registry:
  • zdravotnických zařízení
  • rozsahů poskytované zdravotní péče v ZZ
  • personálního a přístrojového vybavení ZZ
  • zdravotních pojišťoven
• Centralizovat správu systémových registrů zdravotního pojištění a propojit je s registry jiných resortů.
• Převést finanční toky veřejného zdravotního pojištění pod přímou kontrolu státu (nebo pod kontrolu bankovní).
• Vypracovat transparentní systém řízení investic do zdravotnictví. Současná alokace zdrojů je více než neefektivní!
• Vypracovat zákony o zdravotnickém zařízení, zdravotní péči a o zdravotním pojištění.
• Klást důraz na zvyšování kvality poskytované zdravotní péče, prosazením léčebných standardů a nutnost akreditace ZZ.

Dlouhodobé zásady reformy zdravotnictví

I. Finanční stabilizace resortu

1. Množství peněz pro zdravotnictví je dáno státním rozpočtem.
2. Finanční podíl jednotlivých částí zdravotnického resortu (nemocnice, praktičtí lékaři, stomatologové, léčebny) zůstane neměnný. Jednotlivá zařízení si rozdělí finanční koláč podle dosavadního klíče mezi sebou (uvnitř těchto podílů).
3. Způsob plateb bude zálohový (70 %), zbytek doúčtování na konci měsíce.
4. Nemocnice začnou pracovat systémem vnitřních rozpočtů, který je dán jejich historickým rozpočtem, a který bude valorizován podle inflace. Tímto způsobem financování dojde ke snížení provozních nákladů nemocnic minimálně o 20 %. Platby budou prováděny následovně: Praktičtí lékaři podle kapitační platby, specialisté výkonovým systémem (na doporučení praktických lékařů). Léčebny a doléčovací zařízení fixní platbou za lůžko a den, stomatologové podle speciálních plateb (příspěvek od pacienta, kromě dětí a mládeže do 18 let a zvláštního režimu u důchodců).
5. Systém vnitřních rozpočtů nemocnic bude klást důraz na úsporu (5 %), která by se pak dělila mezi poskytovatele zdravotní péče a rezervní fond (50 % na 50 %).
6. Do zákona o pojištění je třeba zahrnout správu vybraného pojistného pod bankovní kontrolou (konsolidační nebo jiná státní banka). Alespoň u prostředků, které jsou určeny státním nemocnicím (jedná se ale přibližně o 80 – 100 mld. Kč).
7. Pojišťovnám by příslušela role kontrolní, ale peníze by šly podle rozpočtu nemocnicím dle klíče, který byl nastaven.

II. Moratorium na otevírání nových stavebních investic

1. Dokončení stavebních investic, které jsou v běhu (eventuálně rozdělit stavby do tří skupin dle priorit).
2. Vytvoření vládní komise pro stavební investice ve zdravotnictví.
3. Vytvoření vládní komise pro drahé přístroje (počítačové tomografy, magnetické rezonance atd.), státní zakázky připravovat podle potřeb jednotlivých regionů – krajů.

III. Systémová stabilizace

1. Připravit nová výběrová řízení na provozování zdravotnických zařízení a dát možnost zdravotním pojišťovnám kontrahovat poskytování zdravotní péče (z důvodu monitorování rozsahu činností jednotlivých zdravotnických zařízení).
2. Určit rozsah spádových oblastí pro jednotlivá zařízení (začít u velkých nemocnic – fakultní a bývalých krajských, pak u okresních, následně u ostatních, tedy městských a soukromých nemocnic), podle velikosti spádové oblasti vypočítat počet lůžek akutní péče.
3. MZ zavede, jak jsme uvedli v předchozí kapitole co nejdříve registry:
   • zdravotnických zařízení
   • rozsahu poskytované zdravotní péče
   • přístrojového a personálního vybavení
   • zdravotních pojišťoven
   • žádoucí je navíc zahrnout i Správu registru pojištěnců dle našeho návrhu (implementace do zákona o zdravotním pojištění).

IV. Organizační změna struktury ministerstva zdravotnictví

Úkolem ministerstva zdravotnictví má být vypracování jen strategie zdravotní politiky státu a pouze metodické vedení a kontrola úrovně poskytované zdravotní péče.

Zdravotní knížka, trapný návrat do minulosti

Kromě jiných kuriózních nápadů jednoho z posledních socialistických vedení ministerstva zdravotnictví se vynořil i jeden, který významně poukazuje na managerskou úroveň, zastydlou kdesi v hluboké minulosti; jde o zavedení papírových zdravotních knížek. Pomineme praktické důsledky tohoto papírování, neuvěřitelné množství ručních úkonů, na které dnešní moderní svět už vůbec není připraven i pochopitelnou nekompatibilitu tohoto nesystémového kroku se zavedeným elektronickým systémem evidence v našem zdravotnictví. Postačí však pouhá neexpertní a přímočará ekonomická úvaha o promrhaném čase, které vyplňování knížek a naopak obstarávání výpisů z nich bude znamenat, aby tento prehistorický nápad byl odkázán tam, kam patří. Ostatně dnes se v desetimiliónových počtech vyrábějí čipové bankovní karty, jejichž jednoduchost je úžasná a kapacita převyšuje vysoce plochu papírových stránek zdravotní knížky. Je-li užita pro bankovní operace nebo pro záznam údajů o pacientovi je té kartě jedno.

SPRÁVA STÁTU

Mnoho peněz centru, znamená málo peněz obcím!

Náš stát je drahý a na svůj vlastní provoz, spotřebovává nepřiměřeně mnoho prostředků, které pak chybějí v regionech, městech a obcích. Stát záměrně vytváří řadu nákladných „filtrů“, přes které dopravuje prostředky do míst, kde mají být užívány; každý takový „filtr“ odčerpává část prostředků, které jím procházejí. Klíčové je tedy přerozdělení prostředků státního rozpočtu ve prospěch obcí, měst a regionů na úkor centrálního aparátu státu. Současně podporujeme posílení pravomocí samosprávy oproti státní správě. Vytvořili jsme sice kraje, ale nedali jsme jim peníze, až teď to složitě a jen nepatrně napravujeme. Zrušili jsme okresy jako rozhodující administrativní celky a vzdálili tak občana rozhodování a kontaktu s úředními úkony. Nedokonale, bez dostatečných zdrojů, to doháníme a suplujeme pomocí obcí s rozšířenou působností.

Tvrdíme, že za posledních 15 let se výrazně posílila pravomoc státních ústředních orgánů na úkor regionů a na úkor samosprávy, zejména obcí. Přitom ale na obce a města přesouvá stát pomocí zákonů stále nové povinnosti, aniž jim přiděluje prostředky k těmto úkonům. Vznikl tak zbytečně komplikovaný a neefektivní systém. Jeho financování si však monopolizovaly centrální instituce státu. Obecně je centrální financování obcí a regionů tak nákladné a zaměstnává tolik úředníků, že vlastně snižuje objem peněz, které doputují do regionu nebo do obce. V současné době stát zaměstnává přes 480 tisíc zaměstnanců a jejich počet, díky našemu vstupu do EU, ještě poroste.

Chceme tedy zásadně přehodnotit systém financování obcí, měst a regiónů, a to včetně zvýhodněného daňového odštěpu pro obce (disproporčně – čím menší obec, tím vyšší procentuální odštěp, protože některé standardní úkony musí konat stejně velká, jako malá obec). O užití veřejných peněz se musí rozhodovat co nejblíže k místu, kde mají být uplatněny, protože jedině tam leží kvalifikovaná úvaha o účelnosti investice.

Obnovme okresy!

Kraje, které jsme v novém územním uspořádání uměle vyrobili, často bez historických souvislostí a bez spádové logiky okresů (a také v hrubém rozporu s historickou zemskou hranicí), jsou příliš velké pro občana a pro jeho každodenní potřeby. Jejich centrum je občanovi zpravidla hodně vzdáleno. Kraje jsou však také příliš velké pro citlivé financování potřeb obcí. Kraj, který spravuje stovky obcí, zpravidla nedohlédne na reálné potřeby jednotlivých míst a přijímá jejich požadavky jen zprostředkovaně a nekvalifikovaně. Současně jsou ovšem tyto kraje příliš malé pro Evropskou unii, která pro umístění prostředků z některých významných fondů předpokládá větší územní celky. Proto se musejí kraje spojovat, pokud vystupují vůči některým strukturálním fondům EU (například Jihočeský a Plzeňský, Olomoucký a Zlínský). Novým územním a administrativním uspořádáním tedy vznikl obtížně použitelný hybrid, ze kterého mají prospěch jen úředníci v krajském městě, snad krajské město, ale prodělává region, obec a občan. Nechceme rušit kraje! Ale jsme jedinou zemí Evropské unie, která zrušila okresy jako nezbytný a občanovi blízký administrativní článek. Přicházíme proto s odvážnou politickou tezí: Obnovme okresy, dokud je ještě čas!

Chybějí okresní elity

Našemu společenskému a veřejnému životu zásadně chybějí místní a regionální elity. Jen tyto okruhy dokáží tvůrčím způsobem definovat identitu regionu a jeho ekonomické, sociální a kulturní potřeby. Tvorba místních a regionálních elit byla velmi tvrdě zasažena zrušením okresů, protože regionální povědomí se zpravidla tvořilo na půdorysu okresu a nelze ho vytvářet na půdorysu kraje, který je příliš velký a regionálně příliš rozmanitý. Regionální elity se navíc nemohou příliš snadno identifikovat s kraji, které bývají jednostranně zahleděny jen do krajského města.

Tvorba a obnova místních a regionálních elit je tedy velmi neobvyklý a zajímavý politický program. Týká se nejen starostů a zastupitelů, ale i jejich spojení s místními přirozenými „opinion-makery“, tedy tvůrci názorů, s místními a regionálními podnikateli, s místními kulturními a společenskými osobnostmi. Jejich zapojení do tvorby koncepcí rozvoje regionů je pro Nez/Dem klíčovou politickou otázkou.

Hledáme nové politické „superstars“!

Politická přeměna z let 1989-90 přivedla do politiky novou garnituru politiků, která, aniž měla jakoukoli praktickou, profesní nebo životní zkušenost, nastoupila hned do vrcholového rozhodovacího procesu. Obrazně řečeno, jsou to zpovykaní „mašinfýrové“, kteří nikdy neřídili lokomotivu! Navykli si „podnikat“ v politice. Je to zábavné a výtěžné, protože nenesou osobní podnikatelskou odpovědnost. Hospodaří se státním majetkem jako se svým, obchodují s vládními rozhodnutími, s privatizací, se státními zakázkami a se zákony. Často se jim důvěrně říká „ministr velká kapsa“. Privatizují a organizují výběrová řízení tak, aby vyhrál ten, kdo si „jich všimne“.

Náš demokratický systém dnes potřebuje významně obměnit decizní sféru. Budeme podporovat obnovu politické reprezentace pomocí přirozeného růstu politiků a osobností obecních, městských a regionálních. Jen tak může být nahrazován dosavadní deficit demokracie, který vznikl překotnou a jednorázovou „tvorbou“ politických struktur a „velkovýrobou“ politiků, dodnes strnule a zdánlivě navěky zabudovaných od roku 1990 v politickém systému.

Máme rádi ženy. V managementu i v politice!

Podporujeme a nabízíme rovné příležitosti pro ženy v managementu, v politice a ve státních a veřejných funkcích. Nejsme ale laciní populisté, a tak rovné postavení žen prosazujeme bez pozitivní diskriminace, která může ženy urážet a vážně komplikovat jejich postavení v případě, že funkci dostaly jen jako povinně přidělenou v rámci kvóty pro ženy. Respektujeme také zvláštní postavení žen při tvorbě kvalitního života rodiny.

Podstatným bodem našeho programu je proto snaha udržet ženu, která je po porodu doma s dítětem, v dotyku s rozvojem jejího profesního oboru. Tam leží nejvýznamnější znevýhodnění žen. Cílem je, aby žena mohla i nadále pokračovat v odborném růstu, aby zoufale neztrácela kvalifikaci oproti svým mužským protějškům, a také současně konkurentům, jen proto, že plní nezastupitelnou roli matky. Budeme proto současně prosazovat téměř plný plat ženě, pokud doma vychovává děti. Je to strašná dřina!

Profesionálové, aneb naše stínová vláda

Máme jednu z mála výhod oproti ustaveným a zaběhaným politickým stranám. Nemáme rozsáhlý aparát, kterému bychom museli splácet politickými a státními funkcemi jeho dlouholeté zásluhy. Nejsme také programově zatím zaklíněni do nějakých dogmatických slibů, zákazů nebo předsevzetí, jako jiné strany. Takže nám nic nebrání, minimálně na expertní bázi, otevřeně a klidně spolupracovat se všemi, kteří jsou profesionály. Samozřejmě se vyhýbáme bývalým vysokým exponentům komunismu, spolupracovníkům a zaměstnancům STB, členům Lidových milicí a represivních složek totalitního režimu. Ale nebereme nijak dramaticky třeba bývalé členství v KSČ. Jako významnou výhodu tak můžeme nabídnou mnohem širší zkušenostní a expertní základnu pro tvorbu programu naší stínové vlády, kterou nemohou, pro své dřívější přísliby předložit ostatní strany.

Co s nepotřebným Senátem?

Doplňovací, ale i řádné volby do Senátu dokazují klesající zájem voličů o horní komoru parlamentu. Ke zvolení senátora dnes stačí nějakých 5-6000 hlasů, účast voličů už klesla jen na 14-15 %! Volič tak vyjadřuje nejen obecný nezájem o věci veřejné, ale i nedůvěru ve smysl Senátu jako instituce. Senát se stal nepřiměřeně nákladným čtvrtým, čtením zákonů. Jenže Senát nezrušíme, protože k jeho zrušení potřebujeme souhlas Senátu, a to ústavní většinou senátorů. A „kapři si sami rybník nevypustí!“ Máme pro řešení tohoto vážného problému jiný nápad!

Spočívá v přeměně drahého a neefektivního Senátu, který původně vznikl po rozpadu federace jako trafika pro zasloužilé straníky. Chceme proměnit Senát, který trpí zoufalou nevyjasněností své role a potýká se s obhajobou své oprávněnosti, na přímou reprezentaci regiónů, a to bez stranického klíče. Byl by tedy tvořen nikoli stranickými kluby, které jen mechanicky opakují půdorys poslanecké sněmovny, ale „regionálními kluby“ (například Klubem jihomoravským, Klubem libereckým, Klubem Vysočiny…). Podobným způsobem je konstruována například horní sněmovna rakouského parlamentu, horní sněmovna německého parlamentu a některé další. Senát by se pak stal důstojnou protiváhou Poslanecké sněmovny, která je budována na přísně stranickém základě, a vytvářel by užitečnou „územní“ oponenturu čistě stranickému pohledu na zákony.

Morava a Slezsko jsou konstituční regiony!

Připouštíme, že po roce 1989 jsme téměř mechanicky přejali centristický model uspořádání republiky, který tak vyhovoval minulému režimu. Za úkorné to mohla považovat zejména Morava. Morava (a také Slezsko) není jen tak nějaký region. Je to historická země, tedy konstituční region, s vlastní historií, s územní a dějinnou identitou, s vlastním zemským znakem, který je ostatně součástí státního znaku republiky. S touto vzácnou tradicí dosavadní politické reprezentace zacházely nešetrně a svévolně. Při územním uspořádání nerespektovaly tradiční a jasně dané zemské hranice. Nepřipouštěly, že by Morava (ale také Slezsko) mohla mít nějaké vlastní svébytné politické, ekonomické a kulturní zájmy. Tento přezíravý postoj k historické identitě se už v prostoru střední Evropy mnohokrát nevyplatil.

Současně chápeme obavy z dalšího nežádoucího drobení státu. Po rozpadu Československa jsme zcitlivělí a už také víme, že součet dvou trpaslíků nedává jednoho obra. Víme, jak je cenný větší trh a ekonomické uvažování na větší ploše. Víme, že desintegrace státu nese s sebou i významná bezpečnostní rizika. To nám však nesmí bránit v hledání takových řešení, která jsou bezpečná, nevedou k ohrožené celistvosti státu, ale současně naplňují historické tužby obyvatel Moravy (a jistě také Slezska). Naše hnutí jednoznačně a plně uznává specificky odlišnou historickou identitu Moravy (i Slezska), samozřejmě také historicky svébytné postavení Čech. Máme za to, že naše řešení, které nabízí a prosazuje Nez/Dem, je nejen schůdné a politicky bezpečné, ale i právně a ústavně čisté.

Přicházíme s originálním konceptem, který vychází z přeměny horní komory našeho parlamentu, jak jsme již naznačili v předchozí kapitole. Senát, který by namísto politických stran reprezentoval přímo regiony a byl by tedy složen z „regionálních klubů“, může na své půdě ze všech senátorů, zvolených na území historické země vytvořit řekněme „zemské superkluby“. Tedy Klub Čech a Klub Moravskoslezský nebo, bude-li to logické přání slezské reprezentace v horní komoře, Klub Čech, Moravský klub a Slezský klub. Nebo by tyto superkluby mohly mít název zemské komory či zemské sněmy (třeba Moravská komora nebo Moravský sněm).

Poskytli bychom, po dlouhé době poprvé, šanci na otevřenou reprezentaci historické identity a specifických potřeb třeba Moravy, která po takové reprezentaci velmi touží. Navíc toto řešení nevyžaduje žádné dodatečné prostředky ze státního rozpočtu, protože Senát už tak jak tak zbytečně stojí a spotřebovává peníze.

VZDĚLÁNÍ, KULTURA A MÉDIA

Studium je investice do života!

Jsme pro finanční spoluúčast studentů nebo jejich rodin na nákladech vysokého školství, ovšem s tím, že z části těchto prostředků současně vznikne stipendijní fond pro studenty ze sociálně slabých rodin.

Významně by k financování vyššího vzdělání přispěly podnikatelské subjekty, které mohou pro talentované studenty vypisovat stipendia a granty. Samozřejmě, je třeba pečlivě právně zajistit, aby student, který vystuduje za peníze nějakého podniku, nenastoupil po ukončení studia ke konkurenci, ale podporu si po přesně stanovenou dobu řádně „odpracoval“. Tento způsob financování by měl stát podpořit odpisem stipendia z daní podnikatelskému subjektu. Jednou z forem financování studia na vysoké škole by jistě mohla být i státní půjčka, která se vrací s nulovým úročením, a to až po úspěšném uplatnění absolventa a vlídně rozložena do následujících let. Nebo je naopak vratná rychleji, s běžným úročením, v případě nezodpovědného přístupu studenta ke studiu.

Méně dotací do podnikání, více peněz na záchranu památek

V rozpočtu ministerstva kultury chceme významně posílit kapitolu ochrany, údržby a správy kulturních památek. Jsou to trvalé kulturní hodnoty, které musíme dalším generacím předat v pořádku. Tyto navýšené prostředky by měly být získány na úkor nekonečných dotací, kterými jsou ze státního rozpočtu dokrmovány nebo krmeny různé festivaly, divadelní projekty, kinematografické projekty, happeningy a další okruhy, které mají často čistě podnikatelský charakter. Ať si na sebe filmové dílo nebo představení vydělá. Nebo má-li ambici zůstat pro exkluzivní úzký a elitářský okruh, pak ať usiluje o prostředky nadační a sponzorské. Státní prostředky na kulturu by měly být vydávány jen na trvalé hodnoty a nikoli na krátkodeché kulturní výkřiky. A trvalou hodnotu nesporně zachraňujeme opravou, údržbou a správou kulturních památek na našem území.

Monopolizace tisku neprospívá svobodě

Se znepokojením sledujeme vývoj tištěných médií v České republice. Uznáváme nezastupitelnou roli svobodného tisku pro rozvoj demokracie. Máme však pocit, že velmi vysoká koncentrace vlastnictví tištěných médií k plnění této role neprospívá a ohrožuje pluralitní charakter tisku. Za nedořešenou považujeme i podivně hybridní roli České tiskové kanceláře. Máme za to, že zákon o periodickém tisku a zákon o ČTK by měly lépe a přesněji reflektovat potřeby demokratické společnosti.

Novinář nesmí do našeho soukromí

Za selhání novinářské komunity považujeme skutečnost, že nebyla schopna na půdě svých stavovských organizací vytvořit účinný a funkční samoregulační mechanismus, který by sledoval dodržování elementárních etických norem novinářské práce. Novinář je u nás vybaven zcela mimořádnými privilegii, daleko překračujícími práva občana. Prozradí-li, například, utajovanou skutečnost, která má pro bezpečnost státu zásadní význam, nemusí sdělit zdroj a je chráněn zákonem. Bohužel mnohá privilegia novináři nadužívají v neprospěch znevýhodněného občana. Chceme proto zákonem důrazně chránit soukromí občana před dotěrností médií. Do zákona chceme vložit řádově vyšší a taxativně stanovené finanční náhrady, které by lépe reflektovaly úroveň škod, které novinář svým vniknutím do soukromí a neautorizovaným sdělením způsobí.

Jen hodně rychlá omluva smaže pomluvu

Nemá žádný smysl, pokud se veřejnost dozví až někdy za dva nebo za tři roky z krátké poznámky nařízené soudem, že pomlouvačný televizní pořad nebo lživý článek, který zdevastoval pověst občana a vážně ho osobně, politicky nebo podnikatelsky poškodil, byl nepravdivý. Nikdo už si nepamatuje, o co v pořadu nebo článku šlo. Škoda je vlastně už nenapravitelná. Budeme iniciovat zvláštní zrychlené soudní řízení, které by zajistilo, že případná oprava údajů nebo omluva bude stále ještě v časovém dotyku s pomlouvačným pořadem nebo článkem.

Výtečný nápad! Slučme Českou televizi a Český rozhlas

Zbytečně mrháme obrovskými veřejnými prostředky nejen při dvojím odděleném vybírání koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas, ale i proto, že obě instituce zbytečně zdvojují funkce, které díky podobné elektronické povaze obou médií stačí zvládnout jedna společná instituce. Zpravodajský sál a zajištění zpravodajského servisu pro televizní a rozhlasové vysílání je naprosto shodné, stačí v jednom vydání. Je navíc zbytečné mít dvě velká ředitelství, dvě účtárny, dvě telekomunikační centra… Podle našeho kvalifikovaného názoru lze tímto sloučením ušetřit více než miliardu korun ročně, aniž se jakkoli změní povaha, programová skladba nebo kvalita vysílání obou institucí.

OBČAN NENÍ RUKOJMÍ STÁTU

Byty našim občanům! Nikoli spekulantům z EU!

V naší zemi se rozmohl zlozvyk. Kdykoli chce úředník nebo ministr vyzrát na občana, vymluví se na Evropskou unii! Neuvěřitelně pomalu a liknavě probíhá už mnoho let předávání bytů do vlastnictví těch, kteří v nich bydlí. Úředníkovi se nechce vydávat ze svých rukou lukrativní potenciální zdroj budoucích úplatků a příjmů. Postup předávání bytů je zejména nekonečný pro ty obyvatele, kteří na rozdíl od státu a obce, byty udržovali a rekonstruovali. Teď si je konečně po strastiplném čekání směli koupit. Pokud by si je mohli koupit před deseti až dvanácti roky, kdy si je vzájemně prodávali úředníci, byla by cena směšná. Dnes už není směšná, ale je stále pochopitelně menší než jsou tržní ceny v západní Evropě. Samozřejmě, že soukromý obyvatel bytu, navíc finančně vyčerpaný údržbou bytu a jeho rekonstrukcemi, nemůže nikdy vstoupit do cenové konkurence s realitními kancelářemi ze západní Evropy. Ostatně, taková je specifika chudých postkomunistických zemí. Jenže těch bytů se zachtělo západním realitním kancelářím, a tak se zřejmě domluvily s českým úředníkem (prodej městských domů zahraničním realitním společnostem je jednou nejtemnějších kapitol posledního desetiletí u nás). A ten nejvyšší, ministr pro místní rozvoj, aniž k tomu byl důvod, zastavil prodej bytů do vlastnictví obyvatel bytů. Nejprve prohlásil, podle osvědčeného receptu, že si tak přeje Evropská unie.

Když se ale zjistilo že Evropská unie nemá žádné kompetence v oblasti bydlení nebo privatizace bytů, tak začal couvat. Prý vydal své prohlášení o zastavení prodeje bytů jen z opatrnosti, protože usoudil, že by se Evropské komisi nemuselo líbit zvýhodňování družstev nájemníků při prodeji, oproti zájemcům z volného trhu. Rozuměj z realitních kanceláří západní Evropy. Navíc náhle zjistil, že se to netýká fyzických osob a že panika, kterou vyvolal, byla zbytečná. A vzápětí pak také zjistil, že se to vlastně netýká ani těch družstev, protože drtivá většina se vejde do limitu Evropské unie o veřejné podpoře, která zvýhodňuje jednoho kupce domu. A nakonec ministr musel přiznat, že Komise EU si vůbec nestěžovala, ani nezasahovala. Takže šlo o něco jiného. Možná o slastnou představu úředníka, že konečně zase bude moci obchodovat s byty, které patří státu. Stejně jako dnes obchoduje se stavebními povoleními, jako obchoduje se souhlasem památkářů, hygieniků atd.

Jsme pobouřeni tímto zneklidňováním občana státním úředníkem. Ti lidé po dlouhé roky zvelebovali své byty, investovali do nich. Nakonec získali příslib, že je získají do svého vlastnictví. Ptáme se, komu chtěli vyhovět na ministerstvu pro místní rozvoj? Jsme na straně obyvatele bytu. Pokud by nadále ministerstvo zpochybňovalo právo obyvatel nabýt své byty za sjednaných podmínek, hodláme napadnout tento postup u soudu EU. Jednoznačně podporujeme okamžité obnovení prodeje bytů obyvatelům jako fyzickým osob a současně zcela rezolutně podporujeme právo bytových družstev, sestavených jen z nájemníků domů, preferenčně odkupovat domy. Ta družstva totiž většinou vznikla na naléhání státu, který chtěl mít jistotu, že se o celý dům bude někdo starat.

Razantně proti vandalům, sprejerům a těm dalším…

Chceme iniciovat zákon proti vandalství. Větší úsilí by měla policie věnovat něž šikanování a nesmyslné kontrole řidičů i těch, kteří evidentně nic neprovedli, boji proti vandalům. Jsme pro vytváření kamerových systémů, které budou monitorovat veřejná prostranství. Nepovažujeme to za zásah do soukromí, ale za ochranu nás všech. Takové pokročilé systémy je třeba zapojit nejen do boje proti terorismu, ale i proti pouličním zlodějům, vandalům a také v neposlední řadě proti těm, kteří ničí naše města, kulturní památky a dělají z České republiky necivilizovanou a mimořádně ohavnou zemi, tedy proti sprejerům a jejich graffiti.

Chceme chránit občana proti šikaně nejen ze strany státu, ale i ze strany pobudy nebo třeba souseda, který shromažďuje páchnoucí odpadky do svého bytu a vytváří v domě nehygienické prostředí, který obtěžuje sousedy hlukem, pachem a špínou. Budeme v tomto směru podporovat stejně tvrdý zákon, jaký platí například ve Velké Britanii (Antisocial Behaviour Law).

Chceme mnohem razantněji vystupovat proti pouliční žebrotě, zejména v případech, kdy je kolemjdoucí žebrajícím záměrně vydírán pohledem na dítě ležící na zemi. Chceme proti takovým osobám, které zneužívají děti, postupovat v souladu se zákony na ochranu dítěte velmi tvrdě. Jedná se často o nelegální přistěhovalce.

Účast občana na ochraně obce

V případě, že se občané v obci necítí bezpečně a považují ochranu svého majetku, své rodiny a svých dětí a ochranu životního prostředí za nedostatečnou ze strany státu, mohou po dohodě s vedením obce vytvářet v prostoru svých obcí vlastní občanské hlídky, které se budou společně s orgány obce, města nebo státu podílet na ochraně před lupiči, zloději, násilníky, vandaly a sprejery. Podmínky takové spoluúčasti občanů na ochraně své obce musí přesně vymezit zákon.

Stát patří občanům, nikoli naopak!

Občan si pro své pohodlí a ochranu zřizuje, a také si tvrdě platí, svůj stát. Stát je jeho a nikoli naopak. U nás se zabydlela tradice z minulého režimu, že stát je vlastníkem občana. Chceme s tímto zvráceným přístupem bojovat. Chceme být na straně většiny obyvatel, kteří dodržují zákony, ale přitom jsou to oni, kdo jsou nejčastěji vystaveni nesmyslné šikaně úředníka, policisty. Programově nechceme, aby byl občan zbytečně obtěžován státem, úředníkem, policistou, kontrolorem. Chceme se inspirovat ve vyspělých a civilizovaných zemích, nezasažených bývalým totalitním myšlením, kde občan nemůže být kontrolován “jen tak, pro jistotu“. Výjimkou je samozřejmě boj proti terorismu, ale jistota, že pokud jsem nic neudělal, pak mne nebude nikdo zbůhdarma obtěžovat, patří k základním kvalitám života. Chceme občana chránit před zlovůlí úředníka, který ho zbytečně a donekonečna předvolává na úřad, před opakovanými a nic neřešícími „Kryštofy“, které slouží jen ke zviditelňování ministrů a vedou ke zbytečné šikaně těch, kteří neporušili zákon. Zákon by měl zejména zakázat záměrné léčky v podobě uměle vytvářených žlutých pruhů na silnici s náhlým a výrazným snížením rychlosti, a to jen z rozmaru policie, bez jakéhokoli technického důvodu, jen aby byla vytvořena past na občana. Drtivá většina z těch 19 000 lidí, kteří jsou pravidelně během jediné dopravně bezpečnostní akce obtěžováni a zdržováni, nic nezákonného neudělala, jela podle předpisů, nepila alkohol a auto bylo v pořádku. Přesto byli všichni řidiči, a s nimi i jejich spolujezdci, zastaveni a obtěžováni. A také zdržováni! Máme za to, že negativní výsledek kontroly by mohl ve některých případech zakládat právo vymáhat náhradu škody za ušlý čas, třeba za zmarněnou obchodní schůzku. Ale jak finančně vyjádřit ztrátu, když díky kontrole přijedete pozdě na první rande a ona (on) už tam není?

Zákaz předjíždění pro kamiony

Občan je na silnici vážně obtěžován nejen šikanou policistů a neustálými nesmyslnými „Kryštofy“, ale jako řidič se ocitá ve vážném ohrožení na dálnicích zejména díky neúměrnému počtu kamionů a jejich agresivní jízdě. Alarmující počet dopravních nehod je způsobován bezohledně předjíždějícími kamiony. Budeme podporovat zákon, který by zcela zakázal kamionům předjíždět na dálnicích a rychlostních komunikacích. Budeme podporovat kontroly technického stavu cizích kamionů a jejich zatížení při vjezdu na území České republiky a výrazné zpoplatnění průjezdu republikou. Víme, že kamionoví přepravci tvoří v naší zemi velmi vlivné lobby. Budeme přesto usilovat o pokuty za nedovolené předjíždění v řádu několika desítek tisíc korun a zákaz odjezdu kamionu z nejbližšího parkoviště do okamžiku zaplacení pokuty přepravcem nebo přímo řidičem.

Sklenka vína nebo jedno pivo řidiči nevadí!

Považujeme za nehorázné, jak ochotně jsme přejali některá dědictví bývalého totalitního režimu. Zatímco v západní Evropě mohl a může řidič před jízdou k jídlu vypít sklenku vína nebo sklenici piva, u nás tupě trváme na původní, a ve všech komunistických zemích prosazované, nulové hladině alkoholu v krvi. Je přitom zjevné, že jde opět jen o další pokrytecké opatření státu. Neumíme změřit a ani neměříme obsah opiátů a narkotik v těle řidiče, neměříme při silniční kontrole dopady utlumujících nebo naopak excitujících látek v lécích, které řidič bere. Tyto mnohem razantnější zásahy do pozornosti řidiče, než je malé množství alkoholu, nijak nesledujeme a tudíž je ani nesankcionujeme. Pokud se někdo stal nezaviněným účastníkem dopravní nehody, pak máme jednoduché pravidlo. Viníkem je ten, kdo „požil“. Ve většině zemí Evropské unie je povoleno jisté promile (0,4-0,8 promile) alkoholu v krvi. Ostatně zbytkovému alkoholu se v krvi nevyhnete při ranní jízdě po večeru, kdy jste vypil něco vína.

Zásadně a rezolutně budeme prosazovat stejné standardy, jaké platí v civilizovaných evropských zemích. Dlouholeté výzkumy přesvědčují, že 0,5-0,6 promile alkoholu nezpůsobuje významnou ztrátu koordinace a vliv takové dávky na schopnost řídit vozidlo a zůstat pozorný je podstatně menší než vlivy psychické , než standardní a běžně užívané léky, ani nemluvě o lécích těžších nebo opiátech, narkotických látkách a drogách, které policie vůbec nezjišťuje, ostatně ani nemůže. Nejde o bezpečnost silničního provozu, ale zase jen o typickou šikanu státu, který se tak snadno vyvléká z odpovědnosti za zjištění skutečného viníka dopravní nehody a navíc poskytuje další nekontrolovatelnou příležitost k obtěžování, a samozřejmě také k úplatku.

Pravidlo nejvyššího možného výnosu!

Pokud stát, prostřednictvím svého úředníka, finančně poškodí občana, navrhujeme odlišný postup, než platí dosud. Modelujme například, že podnikateli nařídí úředník finančního úřadu dodatečně zaplatit 5 miliónů korun jako daň, kterou si úředník vymyslel (finanční kontroly dnes u nás patří k oblíbeným nástrojům politického nebo konkurenčního souboje). Běžná situace v České republice. Podnikatel se sice bude soudit, ale nejprve musí zaplatit. Po dvou až třech letech soud neodvolatelně a pravomocně zjistí, že daň byla doměřena neoprávněně. Po dlouhém upomínání stát vrátí 5 miliónů a pokud bude podnikatel hodně naléhavý, pak mu jako penále vyplatí dvojnásobek diskontní sazby, která je dnes u nás na úrovni komických 1,8 %. Zhodnocení peněz, které stát blokoval tedy dosáhne ubohá 3,6 % za rok. Jenže podnikatel by mohl ty peníze vložit do mimořádné investice, uložit do dluhopisů, nakoupit výnosné akcie… a mohl by vydělat mnohem více. Proto navrhujeme uvést jako právní fikci do naší legislativy pravidlo nejvyššího možného výnosu. Soud zváží, na návrh poškozeného podnikatele, kolik mohl teoreticky vydělat, kdyby výhodně naložil se svými penězi, pokud by je stát neblokoval. Stačí vyhledat zpětně záznam o investicích a cenných papírech, které byly v průběhu oněch tří let nejvýnosnější v České republice a dnes už třeba i v Evropské unii. Po třech letech je jistě s pěti milióny možné teoreticky vydělat dalších pět, ale i deset nebo dvacet. A tuto částku soud nařídí vyplatit jako penále, samozřejmě zproštěnu daně!!! Povede to k větší obezřetnosti úředníků, kteří s gustem, beztrestně a svévolně (občas na objednávku) poškozují podnikatele a občany v naší zemi. Zejména to povede k větší opatrnosti, pokud se tato částka, kterou stát musí vyplatit, projeví následně i jako srážka z prémiového fondu pro zaměstnance příslušného finančního úřadu.

Kolik stojí státem zkažený život?

Protahované policejní vyšetřování, uvalení do vazby, to jsou v České republice téměř standardní a velmi oblíbené prostředky likvidace nebo diskreditace politických oponentů. A pokud je ještě taková osoba podnikatelem, tím lépe. Lze využít jednu z hlavních hnacích sil naší společnosti, závist. Modelujme situaci, která má reálný a konkrétní základ. Na Severní Moravě je ve vykonstruovaném případě do vazby uvržen podnikatel. Stráví za mřížemi 18 měsíců, vazba je mu totiž pravidelně protahována. Po této době se náhodou zjistí, že trestný čin nemohl spáchat a soud ho z vazby propustí, stíhání je zastaveno. Mezitím se s ním rozvede manželka, přijde o výchovu dětí (je přece ve vazbě a tudíž kriminálník), ztratí právo vidět děti (je přece ve vazbě). Protože se nemůže věnovat řízení svého podniku, skončí v úpadku. Protože jeho podnik není schopen vyrovnávat pohledávky, je exekuován. Takže podnikatel vyjde z cely a zjistí, že ztratil rodinu, děti, podnik, majetek. Život má v troskách. Stát mu vyplatí náhradu 180 000,- Kč! Považujeme to za nemrav. Kvalitu života už mu nelze vrátit, ale lze se alespoň přiblížit ke skutečné škodě, kterou mu stát způsobil. Lze jistě určit, kolik by při šťastně zvoleném investičním nebo managerském kroku mohl za den jako podnikatel maximálně vydělat. Půl miliónu? Nebo milión? A tímto číslem vynásobit počet dní, které neoprávněně strávil ve vězení (ať ve vazbě, nebo po nespravedlivém a později zrušeném rozsudku). Stát ať zaplatí 200 miliónů za vazbu? Proč ne, zkažený život stojí za mnohem více!

Chraňme občana a majitele, nikoli lupiče a zloděje!

Chceme zásadně otočit gard, ve kterém se díky našim zákonům vůči sobě ocitají majitel a zloděj, občan a lupič, rodič a zabiják dětí… Pokud se náhodou zraní zloděj auta o otevřený nůž, zanechaný na sedadle auta, do kterého se právě vloupal, je majitel auta stíhán pro ublížení na zdraví. Pokud se v zahradě na vašem pozemku lupič napíchne na vidle, máte na krku žalobu pro zabití. A co bude dělat občan, do jehož bytu násilně vnikl maskovaný lupič, majitel ho se svými malými dětmi, které se batolí kdesi na podlaze, překvapí. Majitel má zbrojní pas a legálně drženou pistoli. Má ji v ruce a vtom lupič prudce sáhne do kapsy. Co musí majitel udělat? Okamžitě lupiče zastřelit, očekává totiž, že lupič sahá pro pistoli a postřílí mu děti. Jenže se ukáže, že lupič v kapse pistoli neměl a majitel je souzen pro zabití, možná pro vraždu. Tak tohle chceme zásadně otočit! V nejistotě musí mít občan, pokud je na svém pozemku, ve svém domě nebo bytě, právo bránit se prostředky, které on uzná za přiměřené situaci.

Není to o pistolích, ani o zabíjení! Víme, že toto téma poskytne pokleslým žurnalistům potravu k barvitě vybaveným příběhům, kde pistole bude hrát atraktivní roli. To, co jsme popsali se však, samozřejmě, ve stejné míře vztahuje třeba na ženu, která je na odlehlé zastávce autobusu napadena násilníkem nebo lupičem. Nemá pistoli, ale praští-li útočníka svazkem klíčů, čímkoli, co má po ruce, třeba kamenem, brání-li se železnou tyčí, kterou najde, protože to považuje za přiměřené vystavenému ohrožení, chceme, aby ji zákon jednoznačně chránil. Lupič totiž musí konečně vědět, že vniká-li na cizí pozemek, ohrozí-li občana, jeho rodinu, jeho majetek, napadne-li ženu, vystavuje se doslova smrtelnému nebezpečí, protože zákon bude stát na straně napadeného. Musí vědět, že pokud napadený vyhodnotí situaci jako tak ohrožující, že lupiče nebo násilníka v obraně zabije, bude to jeho právo.

Kuřák není občanem druhé kategorie!

Kuřák platí díky daňovému zatížení cigaret citelně více daní, než nekuřák. Považujeme proto postoj státu ke kuřákům za pokrytecký. Samozřejmě chápeme požadavky nekuřáků, uznáváme a plně podporujeme jejich právo pobývat, žít a bavit se v prostředí bez obtěžujícího tabákového kouře. Takové by mělo být veškeré uzavřené prostředí, kde se volně mísí kuřáci a nekuřáci. Odmítáme však tupou a fundamentalistickou regulaci, kterou v tomto smyslu připravuje Evropská unie. Odmítáme vylučování kuřáků z civilizované společnosti, jejich, ponižování a šikanování. Spatřujeme v takovém chování zárodky totalitárního chování a vytváření různě privilegovaných skupin obyvatelstva. Respektujeme svobodu kuřáků, nakládat se svými plícemi a průduškami tak, jak uznají za vhodné. Jsou to jejich plíce a nejsou zatím znárodněny. Stát na jedné straně vytváří z kuřáků občany druhé kategorie, na druhé straně ale ochotně zvyšuje daně z cigaret, které kuřáci kouří. Pokud kouření cigaret není zákonem zakázáno, pak je takové chování pokrytecké.

Podporujeme možnost vytvářet kuřácké kluby a jen kuřácké restaurace, které budou viditelně označeny a poskytnou tak kuřákům i nekuřákům právo svobodné volby. Je svobodou kuřáka do takové jen kuřácké restaurace vstoupit, je svobodou číšníků vědomě a poučeně přijmout zaměstnání v tomto rizikovém prostředí. A je naopak svobodou nekuřáka vybrat si restauraci nekuřáckou. Chceme umožnit, aby účinné a reálné oddělení obou skupin, nekuřáků a kuřáků, bylo na vysoké technické úrovni a aby kuřáka zbytečně neponižovalo. Stát, který vybírá miliardové částky na daních z cigaret by se navíc měl podílet na spolufinancování programu, který by do míst pro kuřáky umisťoval technologicky pokročilé systémy větrání, které učiní prostředí v kuřáckých klubech a v kuřáckých zónách snesitelnější a zdravější.

Chceme, aby si po přečtení tohoto programu obyvatelé České republiky řekli: tak tyto věty jsou přesně to, co si dávno myslíme, a přitom to dosud nenacházíme ani v politice, ani v zákonech. Právě tohle nám chybí!

A tuhle stranu budeme volit!