Teze programu

Nastal čas pro ženy změnit:

• dosavadní nerovné postavení v pracovních vztazích
• postavení v rodině, domácnosti i společnosti
• falešný a překroucený model emancipace a rovnoprávnosti

Dvojjediná úloha je pro ženy handicapem. Druhá domácí směna a přepracovanost žen blokuje jejich příležitosti zapojit se do rozhodování a politiky.

• dosavadní pojetí rodičovství znevýhodňuje postavení a uplatnění žen na pracovním trhu
• nízká ekonomická i lidská angažovanost otců při výchově potomstva a chodu domácnosti způsobuje krizi rodiny
• vynucená absence žen v rozhodovacím procesu na všech úrovních vytváří nerovnováhu a nefunkčnost ve všech oblastech života lidské společnosti
• mužský styl vlády a vedení společnosti, diskriminující a agresivní, silový způsob řešení světových konfliktů znevýhodňuje – ba popírá – zájmy a potřeby žen – celé jedné poloviny lidstva

Připojte se k nám zákonným způsobem změnit tento ponižujicí a nespravedlivý řád a systém! Je nás celá polovina!

Za přípravný výbor:

• Zdenka Ulmannová, [adresa vynechána]
• Danica Samková, [adresa vynechána]
• Olga Sommerová, Jindřiška Buřvalová, Milada Šafránková

Politika rovných šancí

Politika státu se vždy odvíjí od nastavení priorit, včetně nastavení priorit státního rozpočtu. Prioritou Strany Rovnost Šancí je rozhodně se postavit proti plýtvání prostředky kupř. financováním nejasných obchodů a aktivit v rámci silových řešení konfliktů a militarizace, podporovat nejisté transakce spojené se státními pobídkami firem, které přislíbí rozvoj pracovních příležitostí, avšak tyto sliby poté nedodrží, ale naopak chce přesunout více peněz do financování konkrétních systémových řešení sociální sféry, zaměstnanosti, bydlení a zdraví lidi.

STRANA ROVNOST ŠANCÍ zásadně nesouhlasí s nesystémovými projekty, které problémy jen maskují, ale neřeší. Jednou z příčin zbytečného odčerpávání financí ze státního rozpočtu je obrovské zatížení v důsledku přebujelé byrokracie. Proto je nutná restrukturalizace byrokratického aparátu a jeho podstatné zeštíhlení. Není možné ve státní správě dále udržovat umělou zaměstnanost. Náklady na vytvoření místa jednoho státního úředníka jsou obrovské v porovnání se smyslem a efektem, který přináší. Je potřeba učinit razantní – a nejen nesystémové kosmetické změny v tomto smyslu – a to i za cenu, že část těchto úředníků správy přejde na podporu v nezaměstnanosti – neboť i toto řešení je pro stát levnější, než udržovat zbytečnou mašinérii nepotřebné práce. Předpokládáme, že minimálně třetina těchto propuštěných si sama spontánně vytvoří nové pracovní příležitosti v oblasti služeb, a tím posílí podnikatelský sektor i se všemi následnými pozitivními důsledky a vazbami.

V oblasti politické a ekonomické:

Za své hlavní úkoly považujeme:

• Rovné zastoupení žen a mužů podle svého podílu na počtu obyvatelstva na všech úrovních rozhodovacího procesu a vytváření společenského modelu, který nebude rozlišovat postavení ženy a muže a bude respektovat vzájemné přirozené odlišnosti. Z toho vyplývá nutnost přepsání současné ústavy tak, aby byl vedle mužského používán i ženský rod.
• Odstraňování veškerých forem násilí a diskriminace.
• Odstraňování sociálních propastí.
• Jde o to, vnést do politického stylu, zákonodárného a řídícího procesu společnosti ve větší míře ženský pohled. (Protože jistě není pochyb o tom, že řešení – zejména řešení konfliktů nebo účelného investování – se z různých z úhlů vidění žen a mužů v mnohém liší, a oba pohledy v rovném zastoupení společnost budou jen rozvíjet a posilovat. Právě v ekonomikách, kde jsou ženy zastoupeny ve větší míře, je celý systém dynamičtější a funkčnější, viz severské státy).
• Posílení občanské bezpečnosti, sociálních jistot a vymahatelnosti práva pro všechny občany bez rozdílu.
• Změnu volebního systému tak, aby umožňoval reprezentativnější zastoupení co nejširší občanské společnosti, což znamená zrušení stávající pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu

Proto požadujeme:

• Minimálně 40procentní zastoupení žen na volebních seznamech všech politických stran podle zipového principu
• Povinnosti obsadit dozorčí rady podniků zapsaných na burze ze 40% ženami. Pokud toto kritérium nebude splněno, bude odebráno oprávnění k zápisu na burze (podle vzoru Norska).
• Povinnost ostatních podniků obsadit svá grémia tak, aby byla zaručena rovnost pohlaví (toto platí pro všechny právní formy společností).
• Povinnost ostatních podniků obsadit svá grémia tak, aby byla zaručena rovnost pohlaví (platí pro všechny právní formy společnosti).
• Zřízení Ministerstva rodiny a rovných příležitostí jakožto orgánu, který bude zpracovávat mechanismy a metodiku uvádění rovných příležitostí v život a kontrolovat dodržování nových sociálních zákonů v praxi. V jeho gesci se bude logicky prolínat kompetence dnešního ministerstva práce a sociálních věcí s tím, že zákoník práce a zákon o rodině bude systémově provázán daleko více, než nyní. Ministerstvo rodiny a rovnosti příležitostí nahradí postupně dnešní Ministerstvo práce a sociálních věcí, a bude zřízeno a financováno z úspor, vyplývajících z prosazování nových priorit státu a potažmo jiné architektury státního rozpočtování. Získají se tak zdroje financí z jiných, neúčelně financovaných ministerstev a úřadů, případně jejich zrušením a přepracováním státního rozpočtu a jiným přerozdělením prostředků, odpovídajícím potřebám prosazování rovným příležitostem. Ministerstvo rodiny a rovných příležitostí bude fungovat v těsné součinnosti s Nejvyšším kontrolním úřadem a Statistickým úřadem, aby se snáze odhalily finanční rezervy ve státním rozpočtu a jednotlivých oborech.

V oblasti rodinného práva

Naše filozofie rodinného práva vychází z předpokladu, že je-li v tržním systému jakákoliv práce neplacená nebo placená minimálně a finančně retardovaná (jako je tomu při dnešním pohlížení na rodičovskou práci, resp. „dovolenou“), dochází k její degradaci a neúctě pohlížení na ni. Cokoli je neplacené, je v tržních vztazích vnímáno jako bezcenné, nehodnotné, a má nulovou společenskou prestiž.

Vycházíme z toho, že princip udržení druhu je nejdůležitější činností vůbec, tzn. je nutné si položit otázku, zda je práce bankéře, kosmonauta, hokejisty nebo kterékoliv jiné profese důležitější a společensky potřebnější,než práce rodičovská?

Multidisciplinární práce, kterou vykonává žena v domácnosti či matka pečující o děti, a vychovávající z nich slušného člověka, je neobyčejně náročná a daleko zodpovědnější, než cokoli jiného. Proto jde z našeho hlediska o jasnou prioritu, které musí být podřízeno vše ostatní – včetně přehodnocení priorit státního rozpočtování.

(Je spočítáno, že minimum činností, které vykonává žena pečující o potomstvo, má základní vyčíslitelnou hodnotu ve výši nejméně 19 tisíc/!/). Proto není důvod, aby ženy, jakkoli dlouho budou pečovat o rodinu, neměly za tuto svoji práci mzdu.

Stát, který se zříká spoluzodpovědnosti za výživu, péči výchovu potomstva, pro občana pozbývá svůj hlavní smysl. Musí se tedy přinejmenším alikvotní částí finančně spoluúčastnit na podmínkách pro potomstvo. A to po celou dobu, dokud se dítě nepostaví na vlastní nohy. Práce „mateřská, resp. rodičovská, tedy musí být řádně ohodnocena.

Není přijatelné, aby byly matky, resp. rodiče, pečující z převážné části o děti, byly podmíněny počtem odpracovaných let v zaměstnání, aby jí mohl vzniknout nárok na důchodové zabezpečení. Za prvé, jak to mají ženy v porovnání s muži stihnout? Za druhé jsou mateřstvím handicapovány na kariérním růstu, potažmo příjmech celý život. Za třetí tato dvojjediná úloha ženy frustruje, pokud jejich volbou je výchova a péče o děti, a přesto jsou nuceny mít ještě druhé „řádné“ zaměstnání, protože pak nutně musí něco ošidit. Za čtvrté každá žena, která porodila a vychovala dítě- děti, svou péčí o ně odevzdala společnosti obrovský kus práce/! /, takže ji nelze penalizovat ještě povinností dalšího „řádného“ pracovního úvazku – natož pětadvaceti odpracovanými lety, falešně rovnostářskými s muži/!/. Na to my matky říkáme: „my už jsme si své odpracovaly tím, že jsme vychovaly děti!“

Proto mimorodičovská činnost, zaměstnání, nesmí být povinná, a nárok na důchodové zabezpečení musí pro rodiče pečujícího o děti automatický – bez podmínky tzv. odpracovaných let. Jedině pokud budou ženám rozvázány ruce, lze hovořit o propopulační politice!

Přechod na tento model navrhujeme aplikovat pozvolna, avšak systémově ve střednědobém horizontu, nicméně je nutné nastoupit toto schéma myšlení a trendy uvažování o rodině a práci rodinné již nyní. A současně je provázat do a promítat do všech dalších oblastí, jichž se dotýkají. /Důchodová a sociální reforma, vzdělávací proces, zákoník práce a restrukturalizace pracovního trhu vůbec./

Usilujeme o zrovnoprávnění všech způsobů života. Stát musí uplatňovat stejný postoj vůči samostatně žijícím osobám i dvojicím, sezdaným i nesezdaným, heterosexuálním i homosexuálním. Je nepřijatelné, aby stát pomocí ekonomických nástrojů zvýhodňoval občanky/občany, žijící v některých typech soužití, a jiné znevýhodňoval a diskriminoval.

Požadujeme však přímou podporu pro ty, kteří pečují o děti popř. jiné osoby, jež se z důvodu nemoci, postižení nebo stáří nemohou o sebe postarat sami. Rovněž usilujeme o zvýšení participace mužů na péči o děti a fungování společné domácnosti, čímž se „rozvážou ruce ženám“ pro jejich větší uplatnění v pracovní a společenské sféře. Proto požadujeme:

• Zrovnoprávnění pečujících otců s matkami, tj. vyplácení peněžní dávky ve stejné výši.
• Zavedení minimální povinné rodičovské péče pro oba rodiče a pojem „dovolená“ nahradit výrazem „rodičovský závazek“ ve výši dvou měsíců jak pro matky, tak pro otce. S tím, že zbývající (nebo celou) dobu si oba rodiče rozdělí podle svého uvážení závaznou, úředně ověřenou dohodou, kterou je možné operativně měnit vhledem k aktuálním podmínkám a postavení rodiny, přičemž stát bude preferovat možnost střídavé péče. (Např. prvního půl roku pečuje kojící matka, poté půl roku otec, aby stejně jako matka získal úzkou vazbu k dítěti v jeho nejútlejším věku, poté se vzájemně dohodnou, kdo s dítětem zůstane doma, a ten, kdo bude vydělávat a budovat si kariéru, musí kompenzovat čas pečujícího rodiče, který by svůj čas mohl využít jinak, např. zaplatí pomocníka v domácnosti, pokud se v péči nevystřídají oba rodiče rovným dílem). Zavedením možnosti tohoto modelu rovné participace na péči o potomstvo dojde k rozvinutí citových vazeb a tudíž zodpovědnosti vůči dětem a rodině vůbec, a současně k potlačení odstupu, který vesměs ze strany mužů vůči dětem panuje dosud. STRANA ROVNOST ŠANCÍ považuje rodičovství za zodpovědnou práci, na které se musejí podílet oba rodiče rovným dílem. Není důvod, aby na rodičovství doplácely jen ženy kvůli přežívajícímu lichému a spekulativnímu názoru, že ženy jsou lepšími rodiči a že je jim péče o potomstvo přirozenější. To přece již s příchodem „technologického světa“ dávno padlo, neboť systémy, ve kterých dnešní mladé ženy žijí – zejména s tou podmínkou a povinností rovného počtu odpracovaných let jako mají muži – ženy vykořisťuje, a musí se proto původní starozákonné mýty o rodičovství a rodině skončit, neboť tradiční dělba práce v rodině již neexistuje nejméně šedesát let. Realita dnes je taková, že dnešní pseudoemancipované ženy pracují mnohem více hodin denně než muži, a přesto jejich úsilí a zodpovědnost žen není za celý jejich život zohledněna, ale naopak většina žen je takovýmto hanebným přístupem k rodině bita. Muži si musí uvědomit, že nemohou již dále parazitovat na ženské práci mateřské a zneužívat ji ke svému výhodnějšímu postavení ve společnosti.
• Tento model podepřít i novou, systémově provázanou, zákonnou normou o Rodičovské zodpovědnosti otců

V odůvodněných případech (např. vážné onemocnění rodiče, velké vzdálenosti mezi rodiči nežijícími ve společné domácnosti apod.) mohou rodiče požádat příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí o výjimku ze zákona.

• Důslednější uplatňování střídavé péče obou rodičů o nemocné dítě tak, že stát bude působením motivačních či naopak penalizačních opatření preferovat střídavou péči v nemoci dítěte. Stav, kdy nemocné dítě se stává handicapem v zaměstnání ženy je existenčně frustrující a nadále neúnosný. Je nezbytné vytvořit takové nástroje a zákonné mechanismy, aby zaměstnavateli bylo jedno, zda si „ošetřovačku“ vezme otec nebo matka. Je nutné vytvořit tlak na zaměstnavatele, aby respektovali, že i muži mají ke svým dětem stejné závazky a povinnosti jako ženy bez ohledu na to, jaké postavení v zaměstnání zastávají či jakou mzdu pobírají. Není nadále přijatelné, aby péči o děti nesly jako handicap své kariéry jen ženy. Současný stav je neslučitelný s principy rovnosti šancí lidí k životu a jeho kvalitě.
• Zaměstnavatel, který nebude ochoten zohlednit povinnost rovné péče mužů o děti, bude sankcionován či jinak státem znevýhodněn. Toto lze statisticky velice snadno doložit vykazováním přehledů, jak se ve firmě percentuelně na ošetřování dětí podílejí muži a ženy.
• V pracovních smlouvách deklarovat právo otce na střídavou péči o dítě.

Zaměstnavateli bude pak jedno, zda zaměstná muže či ženu, a nebude spekulovat jako dosud, zda je pro něho výhodnější a finančně efektivnější zaměstnat ženu nebo muže, neboť v obou případech bude v pracovní smlouvě zakotvena povinnost zaměstnavatele umožnit střídavou péči o děti.

Čímž současně zvýšíme rozšíření pracovních příležitostí zejména pro ženy, které právě z důvodu mateřství doplácely na své postavení v pracovním procesu, a děti se tak stávaly pro ženu kariérním handicapem, a současně dáme ženám možnost dobrovolné volby – a nejen pod tlakem zažitých tradic často nesvobodné rozhodnutí, že pokud chce mít dítě, musí to být jen ona, kdo se obětuje.

• Ti zaměstnavatelé, kteří princip rovnosti příležitostí budou respektovat, budou motivováni a zvýhodněni, např. daňově, a naopak, ti co tento princip dodržovat nebudou postihovat zákonnými sankcemi (pokuty, daňové znevýhodnění).

Zavést systémový mechanismus kontroly, zda zaměstnavatelé dodržují princip rovnosti příležitostí pro obě pohlaví. (Např. povinností uvádět a zveřejňovat do výroční zprávy a na úřady práce, jakým podílem jsou ve firmě zastoupeny ženy a muži v jednotlivých profesích, zejména v těch, které nevyžadují určité specifické fyzické dispozice).

• Změnit právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění tak, aby péče ženy o rodinu a domácnost byla považována za rovnoprávnou s jakýmkoliv jiným pracovním zařazením a podle toho byly také započteny doby výkonu této činnosti v plném rozsahu např. pro důchodové zajištění, pro invalidní dávky, výši rodičovských příspěvků apod., resp. aby – pokud se prokáže, že podstatná část péče o rodinné zázemí a práci s ní spojenou vykonávala převážně žena – byla tato práce rodinná považována za plnohodnotnou s jiným pracovním zařazením, a tudíž žena (resp. převážně pečující rodič), nebyla již dále podmiňována počtem povinně odpracovaných, proto, aby jí mohl vzniknout nárok na důchodové zabezpečení. Vycházíme totiž z filozofie, že v běžném stavu společnosti drtivá většina žen svůj díl práce pro společnost odvedla již tím, že svou péčí a prací vychovala potomstvo, což musí být považováno rovněž na plnohodnotnou práci!

Uzákonit právo neomezeného přivýdělku, (neboť velká část žen bude stále rodičovství vnímat jako poslání hlavní – čímž se současně uvolní i situace na trhu pracovních míst, neboť si ženy – osvobozeny od povinného počtu odpracovaných let – budou moci zvolit prioritu mezi výchovou dětí a rodinou, či jinou profesí v zaměstnání), bez krácení sociálních dávek po dobu rodičovského závazku.

• STRANA ROVNOST ŠANCÍ NAVRHUJE SYSTÉMOVĚ uzákonit zvýšení rodičovského příspěvku na výši nejméně 80 % aktuální průměrné mzdy v zemi, s tím, že již nebude pobírat tzv. „porodné“ ani jiné přídavky na děti či sociální doplatky, a rodič pečující o dítě si bude sám platit zdravotní a sociální pojištění. Tento systém bude daleko transparentnější a byrokraticky mnohem jednodušší, než všechny dosavadní administrativní řešení. Před nástupem na rodičovský závazek, (nikoli dovolenou, protože při péči o dítě jde o regulérní práci, tedy povinnost), nejméně do doby, než se rodič opět vrátí do zaměstnání, resp. kdykoliv, pokud z důvodu péče o dítě zaměstnání přeruší, rodič nahlásí na příslušné správě sociálního zabezpečení den svého nástupu převzetí péče o dítě, a úřad jednoduchou operací mu poukáže výplatu příspěvku za rodičovský závazek. V praxi to bude znamenat, že se eliminuje složitý výpočet posledních výdělků té které pracovnice, nastupující na mateřskou´, neboť je nespravedlivé, aby jedna žena za tutéž práci v péči o dítě pobírala víc, ačkoli vykonává práci stejnou – vždyť žádné dítě nelze ošidit na péči /!/ . Navíc se tak eliminuje i zátěž zaměstnavatele, který v dosavadním mechanismu musel prvních 6 měsíců platit rodičovskou dovolenou sám, a tento závazek přejde na stát.

(Případná ojedinělá selhání, kdy rodič by pobíral příspěvek za rodičovský závazek, a přesto neplnil řádně pečovatelskou práci rodinnou, budou řešit příslušné orgány sociální péče tak jako běžně dosud). STRANA ROVNOST ŠANCÍ má zato, že nynější vyplácení tzv. porodného, resp. laciné sliby horentních částek při narození dítěte, je nejenže nerealistické, ale je laciným populismem, a stává se jen politickou spekulací ve volebním boji.

• Kvalitnější a promyšlená provázanost sféry sociální a pracovně-právní je nezbytnou součástí celé politiky státu. Běžně se dnes stává, že totiž ženy, které se vrátí po mateřské´ do zaměstnání, nejsou zohledňovány v tom smyslu, že musí kupř. pro děti do školky či družiny, a zaměstnavatel přitom není ochoten tolerovat okolnost, že žena má i mimopracovní povinnosti k rodině, a trvá na tom, aby kupř. pracovala déle. Za běžné se tedy bude považovat, pokud rodič s dítětem setrvá na plný domácí úvazek v době nově zavedeného „rodičovského závazku“ do věku sedmi let dítěte, bude povinnost zaměstnavatele upravit pracovní dobu rodiče dle jeho potřeb. (Ze zkušenosti se má zato, že péče věnovaná prvňáčkům, je nenahraditelná a souběžné plné pracovní vytížení až přetížení v zaměstnání je frustrující jak pro rodiče, tak zejména pro dítě ).
• Zavést výraznější postihy toho rodiče, který řádně neplatí výživné na děti, a to důsledným uplatňováním finančních postihů i případným důraznějším trestně právním postihem. Současný stav je neudržitelný, neboť neplatící rodič je postihován jen velmi výjimečně. Výše výživného bude stanovena – nikoli jako dnes podle příjmu rodiče (otce) – důsledně podle reálně spočítané potřeby dítěte na měsíc, (která v současnosti statisticky spočítána na 6300 Kč). Alimentační částka by rovněž musela zohledňovat i práci, která je spojená s péčí a výchovou dítěte toho z rodičů, který je má převážně ve své péči, není-li tato péče střídavá. Pakliže střídavá (rovná) péče obou rodičů po rozvodu již existuje, neplatí alimenty ani jeden z nich, a to do té doby, pokud se tato situace nezmění.
• V oblasti nájemních a vlastnických vztahů k bytu či domu kodifikovat zásadu, že užívání bytu či domu vždy přednostně náleží rodiči pečujícímu o děti, a jde-li o případ domácího násilí, bude tomu, kdo se ho dopustil, právo k bytu či domu soudem zrušeno. Není nadále únosné, aby žena s dětmi v náručí prchala z domova před násilníkem jen proto, že je majitelem domu, ale přitom se jako rodič chová zvráceně a nezodpovědně/!/. Tím se současně ušetří za udržování i tak problematických azylových přístřeší. STRANA ROVNOST ŠANCÍ považuje stav, kdy stát zcela přenechává zodpovědnost za řešení takto kritických situací v gesci dobrovolných neziskových organizací za nešťastné, neboť se v drtivé většině případů jedná o spáchání trestného činu násilí, i přestože je domácí násilí obecně vnímáno jako menší násilí, než kupř. násilí spáchané na veřejnosti. Musíme si totiž uvědomit, že fenomén domácího násilí není žádným ojedinělým jevem, nýbrž jde o sociopatický jev, který se vyskytuje v celé třetině populace, protože je známa statistika, že 38 % žen – potažmo dětí – se ve svém životě setkává s domácím násilím, a stát se tudíž musí za tyto týrané ženy, potažmo děti, postavit systémově. STRANA ROVNOST ŠANCÍ tedy navrhuje, aby azylové byty v dostatečném počtu (odpovídajícím a relevantním počtu případů domácího násilí) zřizoval nově stát, neboť i ženy, které se ocitnou v této tíživé situaci, mají rovné právo na ochranu, a stát se nemůže této ochrany zříkat!

Je známo, že drtivá většina rodin, kde se stalo domácí násilí, dříve či později končí rozvodem, a rozvodová situace u nás je takřka masovou záležitostí (každé druhé manželství se rozvádí, což konec konců koresponduje i se statistikou domácího násilí). Proto je nezbytné na situaci v tomto směru nahlížet systémově, a zohledňovat ji i v klasickém vypořádání majetko-právních vztahů po rozvodu manželství. V tomto smyslu se tedy právní úprava veškerého majetku – a tudíž i preference užívání bytu či domu rodiče, pečujícího o děti, vztahuje dalším jednotlivostem tzv. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a je třeba celou tuto kapitolu pojímat komplexně, jakožto záležitost rodinnou, a nikoli jen úzce majetko-právní. Není nadále udržitelné ani koncepční, aby kauza rozvodová neměla nic společného s kauzou ostatního majetkoprávního vypořádání obou manželů. Běžná praxe stále nefunguje tak, že by manželé byli schopni se vypořádat podle ideálních podmínek, a nezřídka se dějí případy, že muž vyhrožuje žene, že ji bude mlátit tak dlouho, dokud mu nepodepíše u notáře pro ni a děti nevýhodnou dohodu, že jsou majetkově vypořádáni, aby je soud mohl rozvést bez dalších průtahů a vyšetřování.

• Cílem navrhované rodinné reformy je tedy zvýšení ochrany práv samostatně žijícího rodiče (rozvedené osoby), která pečuje o dítě/děti, změnou pravidel pro přiznávání výživného bývalým partnerem/partnerkou tak, aby byla zohledněna doba, po kterou samostatně žijící osoba bude zajišťovat rodinný servis (management domácnosti). Ani svobodné matky, které se záměrně nedistancují od určení otcovství (kupř. v případě umělého asistovaného oplodnění), nesmí být diskriminovány ve svém rodičovství jak vůči potřebám svým, tak i dětí. Ve filozofii rodičovství nelze rozlišovat na matku či otce, neboť oba mají naprosto stejnou zodpovědnost vůči potomstvu vzhledem k udržení druhu.
• V případě neexistence společné domácnosti je povinnost nepečujícího rodiče přispívat na výživu pečujícího rodiče až do dokončení studia společného dítěte, resp. jeho ekonomické samostatnosti. Neboť práci, kterou vkládá pečující rodič do péče, výchovy a zajištění chodu domácnosti a potřeb společného dítěte, nemůže být nadále neoceněná a nehonorovaná, (neboť v tržním systému je práce bezplatná vnímána jako bezcenná a neprestižní). Zde je zakotvena možnost výběru, jakou formou bude nepečující rodič kompenzovat svoji bezprostřední nepřítomnost při péči a výchově společného dítěte, (např. není-li schopen se z časových důvodů podílet na střídavé péči, zajistí pro domácnost pečujícího rodiče ze svých finančních prostředků pomocníka/pomocnici v domácnosti, aby i pečující rodič mohl mít čas a prostor k odpočinku, vzdělávání, společenskému životu apod.).

Současný stav je takový, že rodič (obvykle žena), kterému je svěřeno do péče dítě po rozvodu, svými celoživotními příjmy nedosáhne na relevantní důchodovou částku , jakou má rodič (otec), který o děti nepečuje, a nezřídka ani neplatí výživné nebo jen minimální. (Průměrná výše výživného dnes činí 1570 Kč). Proto při stanovení výše alimentačních poplatků je nutné zohlednit práci pečujícího rodiče při zajišťování potřeb dítěte i skutečnost, že pečující rodič má ztížené postavení v pracovním procesu, např. při kariérním růstu a postupu, což se zpravidla odráží na výši jeho výdělku, a často až do důchodového zabezpečení a jeho výše.

• Pokud rodič pečuje o invalidní dítě, musí být jeho práce, spojená s péčí o ně, trvale ohodnocena příspěvkem ve výši celostátní aktuální průměrné mzdy po celou dobu trvání nemoci či invalidity dítěte. STRANA ROVNOST ŠANCÍ NAVRHUJE, aby rovněž osoba, pečující o invalidní dítě, měla možnost využít tzv. operativní péče v některém ze stacionářů k tomu určených, kterou zajistí stát, neboť i rodič pečující čtyřiadvacet hodin denně o invalidní dítě, potřebuje jak z hlediska péče o svou vlastní duševní hygienu, tak i ze zcela praktických důvodů, jako je nutnost nákupů, sebevzdělávání, relaxace apod. , alespoň nějaký čas pro sebe. Proto navrhujeme maximální limit, (kupř. 40 hodin měsíčně dle vlastního uvážení a harmonogramu), které by osoba pečující o invalidní dítě, mohla trávit individuálně a jinak, než s postiženou osobou. Současně navrhujeme, aby rodinu s postiženým dítětem pravidelně navštěvoval odborný rehabilitační pracovník-pečovatel, který bude rodinu metodicky instruovat. (Tak, jak je tomu v jiných zemích, kupř. ve Velké Británii).
• Náhradní rodinná péče

Česká republika je zemí s největším počtem dětí umístěných v dětských domovech! STRANA ROVNOST ŠANCÍ proto navrhuje systémovou změnu v náhradní rodinné péči. Současný stav, kdy pěstouni pečující o dítě, pobírají v porovnání s částkou na péči o dítě v dětských domovech /12 tisíc Kč měsíčně/ pouze směšně nízký příspěvek pěstouna, /1200 Kč měsíčně/, který navíc ani nezohledňuje počet dětí, o něž pečuje, a na úhradu potřeb dítěte dostává pouze 4000 měsíčně, čímž za svou obětavou a celospolečensky v mnohém prospěšnější individuální péči dostává jen polovinu toho, co stojí jedno dítě v dětském domově. Proto navrhujeme, aby pěstounství bylo povýšeno na úroveň obecné práce rodičovské i se všemi finančními atributy, které SRŠ ve své reformě rodiny navrhuje, plus úhrady na potřeby dítěte dle aktuální statisticky vypočítané potřeby dítěte. Jen tak budou lidé motivováni k tomu, aby bezdětní či další obětaví a soucitní lidé s vlastními dětmi, byli motivováni k tomu, brát si i opuštěné děti do pěstounské péče.

• Vzhledem k tomu, že velká část lidí, vesměs žen, v současných podmínkách má nepsanou povinnost postarat se kromě dětí i o stárnoucí a nemohoucí rodiče či jiné příbuzné, a potkává ji to obvykle v „poločase“ pracovní kariéry, a je tak často nucena zaměstnání přerušit, což ji pak již obvykle nadoživotí pracovně handicapuje, neboť zaměstnání zpět ve starším produktivním věku nezíská, a je proto nutné systémově řešit i tuto situaci. STRANA ROVNOST ŠANCÍ proto navrhuje, aby i tato péče pečovatelská byla považována za práci stejnou jako jiné zaměstnání, a ohodnocena příspěvkem 80 % aktuální celostátní průměrné mzdy – a důchod by pak byl vypočítán z posledních odpracovaných dvaceti let včetně z této poslední částky za péči o osoby blízké.
• Zavedení daleko důraznějších trestně právních postihů, než dosud, toho rodiče, který řádně neplatí výživné na děti ani ekonomického zajištění péče toho z rodičů, který dítě dostal svěřeno do péče. Práce, kterou kupř. vykonává rozvedená matka-samoživitelka, není v současných běžných právních úpravách soudem při stanovení výši alimentů zohledněna. Zejména pokud žena také vydělává, její práce rodinná je naprosto přehlížena, ačkoli tuto práci fyzicky vykonává a tráví při ní spoustu času navíc, který by mohla přitom využít k svým zájmům, odpočinku po „řádném“zaměstnání, vzdělávání a zlepšení své pozice ve společnosti, či zlepšení své finanční situace, kdyby mohla pracovat tak, jako o děti nepečující otec.

Proto navrhujeme, aby výživné zahrnovalo jednoznačně vyčíslitelnou položku za práci odvedenou v péči o děti, a výživné tedy bylo dvousložkové. První složka by zahrnovala participaci na stravném, školném a dalším zajištění potřeb dítěte, a druhá složka by zahrnovala částku za práci, kterou pečující rodič ve prospěch dítěte vykonal. Soudce by měl pak povinnost – pokud se rodiče nedohodnou sami – určit a zohlednit nejen onu vyčíslenou standardní částku reálné potřeby dítěte, (která je dnes v ČR 6300 Kč) – a to bez ohledu na to, jaké potvrzení o příjmech si přinese kupř. otec, jenž nežádá o svěření dítěte do péče – ale i zohlednit i onu druhou složku ohodnocení samotné práce pečujícího rodiče, resp. i to, o kolik kupř. žena přichází, pokud věnuje čas dětem a jejich výchově. V případě, že kupř. prokazovaný příjem otcem nebude dosahovat částky, kterou by měl platit v obou složkách, stane se dlužníkem pečující matky, resp. bude mu uvalena automaticky exekuce na jeho mzdu, resp. ostatní příjmy a majetek, neboť není možné nadále tolerovat stav, kdy je běžné, že otec odejde od rodiny, zůstane mu kupř. auto a další majetek, a on se pak vymlouvá, že nemá za zaplacení výživného. Navrhujeme proto, aby ještě před rozvodem oba rodiče dokladovali společný majetek i svůj osobní, resp. finanční rozvahu bortící se rodiny, aby se soudce mohl lépe orientovat v majetkových poměrech obou rodičů, a zabránilo se tak švindlům toho z rodičů, který o dítě pečovat nehodlá. Pakliže nastane situace, že dítě bude svěřeno do péče matce , resp. jednomu z rodičů, protože není optimálním řešením péče střídavá, pak je ten z rodičů, který nepečuje, povinen automaticky zajistit a zaplatit pečujícímu pomoc v podobě aupair nebo finanční kompenzaci, aby si ji zajistil pečující sám.

• Zavedení zákonných nástrojů pro účinné potrestání rodiče, který nedodržuje soudní rozhodnutí umožnit druhému rodiči styk s nezletilými dětmi, a naopak okamžitý zákaz styku rodiče s dítětem, pokud se na něm nebo na svém partneru dopustil násilí.

STRANA ROVNOST ŠANCÍ – NOVÁ ŽENSKÁ POLITICKÁ FORMACE PŘEDSTAVUJE SVÉ PRIORITY DO VOLEB 2006:

1. VNESENÍ ŽENSKÉHO PRINCIPU DO VŠECH ÚROVNÍ SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA A ROVNÉ ZASTOUPENÍ ŽEN A MUŽŮ V ROZHODOVACÍCH PROCESECH
2. OCHRANA PRÁV RODINY, SENIORŮ, NEZAMĚSTNANÝCH, SLABÝCH A DISKRIMINOVANÝCH, ROZVÍJENÍ MEZIGENERAČNÍ SOLIDARITY A POTÍRÁNÍ GENERAČNÍHO ODSTUPU STÁŘÍ A MLÁDÍ
3. POSTAVENÍ PRÁCE RODINNÉ NA PRESTIŽ JINÝCH ČINNOSTÍ A ROZVÍJENÍ OTCOVSKÉ ZODPOVĚDNOSTI. VYTVÁŘENÍ DŮSTOJNÝCH PODMÍNEK PRO ZAKLÁDÁNÍ MLADÝCH RODIN.
4. STRIKTNÍ – A NEJEN FORMÁLNÍ – DODRŽOVÁNÍ PRÁV DĚTÍ, ŽEN A VŠECH LIDSKÝCH PRÁV !
5. DŮSLEDNÁ PÉČE O ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, STÍHÁNÍ VŠECH FOREM KORUPČNÍHO A NEHOSPODÁRNÉHO CHOVÁNÍ. DŮSLEDNÉ ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI OBČANŮ A VYMAHATELNOSTI PRÁVA A SPRAVEDLNOSTI, JAKOŽTO ZÁKLADNÍHO PRINCIPU A SMYSLU STÁTU.

ŽENY VOLTE ŽENY !

JE NÁS CELÁ POLOVINA LIDSTVA!

PŘIJĎTE VOLIT PROGRAM PRO ŽENY A NAŠE DĚTI !

PODPOŘTE PROJEKT ROVNOSTI PŘÍLEŽITOSTÍ !

www.rovnost-sanci.cz

Nevíte koho volit?

A víte že:

• V ČR je podle Světové zdravotnické organizace 38% žen týraných
• Každý čtvrtý den zemře v ČR jedna žena v důsledku domácího násilí
• Každá druhá žena, která zažila domácí násilí, alespoň jednou potratí
• Podle statického úřadu spotřebuje jedno dítě 6.500,-Kč
• Průměrné výživné je však jen v ČR 1.570,-Kč !
• V České republice je žije 400 000 dětí z alimentů
• Každé druhé manželství se rozvádí
• Ženy mají o 19 % nižší platy, přestože jsou vzdělanější
• Celá polovina žen jsou samoživitelkami dětí
• V rozhodovacích procesech je jen 15% žen a tím se řadíme na 65. místo na světě
• Při předpokládaných výsledcích letošních voleb se v důsledku neochoty parlamentních mužo-stran prohlasovat ženy na své kandidátky. Počet žen v zastupitelských orgánech naší země se ještě sníží, a spadneme tak v uplatňování rovnosti příležitostí mezi rozvojové země, jako je Bangladéš či Guinea Bissau
• ČR je země s největším počtem dětí umístěných v Dětských domovech

Taky se vám to nelíbí? Chcete to změnit?

M ů ž e t e !!!

VOLTE ŽENY – VOLTE STRANU ROVNOST ŠANCÍ

www.rovnost-sanci.cz

Politika priorit

Vyčíslit a pojmenovat všechny položky, které jsou nezbytné a tzv. zbytné.

Není morální, aby tržní princip ovládal i ty existenční podmínky, které člověk pro přežití musí mít, ať je majetný anebo nemajetný.

Není etické, aby se obchodovalo ve smyslu komerčních cen s pitnou vodou, základními zdroji potravin, energiemi a příbytků.

V praxi to znamená, že každý člověk by měl ze zákona právo na minimální prostor střechy nad hlavou , tzn. nový pozemkový zákon. Přeparcelovat pozemky tak, že každý člověk by měl ze zákona nárok na stavební pozemek velikosti minimální obytné plochy (cca 20 m2). Ceny pozemku pro jednu osobu by podléhaly do 20 m2 tzv. nejnižší cenové sazbě. Tato cena by byla taková, kterou by byl člověk schopen zaplatit i z příjmů životního minima.

Není možné, aby různí spekulanti zadržovali pozemky a půdu, (která patří veškerenstvu), jen z důvodu na ní bohatnout.

Totéž se týká všech přírodních zdrojů (voda, lesy, zemědělská půda, naleziště fosilních paliv, nerostného bohatství atd.) k nadstandardnímu zisku.

Politika úspor

Vznik nového zákona o rodině a dalších zákonů, upravujících systém priorit státu, předpokládá razantní restrukturalizaci státního rozpočtu.

Do rodinné politiky, jakožto absolutní priority státu, bude nutné převést výrazné množství prostředků. Nikoli však zvyšováním tzv. sociálních daní, ale tyto peníze získat především škrty v těch oblastech, které z hlediska rozvoje komunity prioritu objektivně nemají.

Např. to předpokládá návrhy úprav ve stávající legislativě, a to i ve vztahu k nadnárodním paktům.

Není možné uzavírat v resortu Ministerstva obrany nevýhodné smlouvy na vojenskou techniku, která je prakticky vždy zastaralá a stejně naší zemi neposkytne relevantní obranu. (Zastaralé typy letadel – Gripeny , obrněných transportérů, jejichž ceny – a zejména úroky z půjček dosahují astronomických částek, na které ČR nemá, a musí tudíž nehorázně a nevýhodně zadlužovat).

Není možné mzdově preferovat a zvýhodňovat práci vojáků a důstojníku oproti jiným civilním profesím.

Prostředky, které ze státního rozpočtu odčerpávají jen na výslužném a odchodném vojáci, je daleko účelnější použít na propopulační politiku – příspěvkům na práci rodičovskou a bytovou politiku.

Omezení zbytečné byrokracie

Vytvoření jednoho pracovního místa úředníka ve státní správě stojí obrovské náklady.

Naše úvaha se ubírá směrem, zda by nebylo šetrnější zrušit nadbytečný počet úředníků, kteří si často činnost jen vymýšlejí jen proto, aby obhájili svoji pozici, ačkoli přínos této práce není adekvátní efektu. Vytvoření jednoho místa úředníka stojí obrovské množství státních prostředků (prostory, počítače, kancelářské vybavení atd.), a pokud není tato práce vysoce efektivní a účelná, že se může investice do výrobních prostředků úředníka vrátit v jiné podobě, pak je prodělečná. Zbytečná byrokracie je v podstatě jinou variantou dříve tolik kritizované výroby na sklad.

Tyto propuštěné úředníky, jejichž místo je neefektivní, raději nechat na státní podpoře – ve výši státního průměru podpory v nezaměstnanosti – neboť i toto je levnější, než umělá zaměstnanost. To přinese dvojí efekt:

a) Vzhledem k tomu, že drtivé většině lidí je přirozené pracovat, lze předpokládat, že nejméně polovina z propuštěných úředníků si sama najde novou pracovní příležitost tím, že se rekvalifikuje do jiných oborů, zejména resortu služeb, kde bude podnikat např. jako osoba samostatně výdělečně činná. To má další návazný efekt, že podpoří růst podnikatelské sféry jako takové. (Příspěvek na rozvoj podnikání).

b) Ti, kteří si vlastní podnikání nevytvoří, se rekvalifikují a získají možnost úvěru se kombinovaného se státní podporou, který převedou na svého budoucího zaměstnavatele, pokud je zaměstná.

c) Ta část nezaměstnaných úředníků, která nebude ochotna či schopna se rekvalifikovat do jiných oborů, přejde do tzv. veřejně prospěšného sektoru, a budou pracovat v oblasti sociální pomoci jako sociální pracovníci, kurátoři, pečovatelé, pomocníci v gerontologii či pediatrii, v ústavech sociální péče, nemocnicích (po povinném proškolení), případně pomáhat při jiných veřejně prospěšných pracích.

Přehodnocení norem za práci

Není morální, aby hokejisté, fotbalisté či jiné tzv. atraktivní profese pobírali astronomické částky, ačkoli jejich práce z hlediska společenské nutnosti a potřebnosti není zdaleka tak významná, jako kupř. práce lidí, pracujících v profesích, bez nichž se stát a společnost nemůže rozvíjet a fungovat. /viz disproporce honoráře Jágra a jiných hvězd sportu a showbyznysu a běžného lékaře, učitelky, matky pečující o děti…./

Nadhodnocení cen reklamy a jejich přelévání tzv. sponzoringu do ziskových sektorů (sport, showbyzbys – nikoli kultura a umění ), způsobuje obrovské plývání prostředky, které zadavatelé reklamy (výrobci), zbytečně vytahují z kapes spotřebitelů. (Obzvláště hulvátské je propírání peněz reklamou na balenou vodu – (Mattoni a jiné).

Takto lze získat obrovské množství prostředků, které je možné přesměrovat všem potřebným.